Šli jsme spolu úzkými ulicemi města, ruku v ruce. Slunce hřálo a kamenné chodníky voněly létem. Larien kráčela vedle mě s lehkostí a jistotou, jako by jí patřily pohledy všech, kdo nás míjeli. Lidé se zastavovali, otáčeli za námi, někteří se usmívali, jiní jen zůstávali stát a sledovali, jak její dlouhé, pevné nohy vykračují zpod lehkých vlnících se šatů na nahém těle, které se při každém kroku rozevíraly, odhalujíc víc, než by kdo čekal.

Larien s vědomím jejich pohledů si rozepla i těch pár knoflíčků a nechala šaty viset z ramenou na tenkých ramínkách s vepředu naprosto odhaleným nahým tělem.

Pohledy sklouzávaly ze mne na ni – a tam se zdržely. Muži i ženy si prohlíželi její postavu, její sebevědomou chůzi, a Larien jejich pohledy přijímala s vědomím tiché provokace. Někdo jen tiše obdivně hvízdl, jiný se usmál, někdo si vyměnil krátký pohled se mnou – takový ten, ve kterém je obdiv i závist.

Larien mi šeptla: „Vidíš to? Jak se na nás dívají?“ a její ruka se na okamžik dotkla mého stehna. Věděl jsem, že ji to baví.

Cítil jsem na sobě zvědavé i obdivné pohledy mužů, ale i žen. Někteří muži si mezi sebou něco šeptali a jejich pohled jasně říkal: „Jak tenhle chlap sakra k takový holce přišel?“ A možná v tom nebyl jen obdiv, ale i špetka závisti.

Když jsme opustili poslední uličku a ocitli se na pěší cestě vedoucí k vodě, Larien se na mě usmála tím svým zvláštním způsobem — směs něhy a výzvy. Ruku v ruce jsme došli až k travnatému břehu rybníka. Odtud už nebylo kam spěchat. Sedli jsme si do stínu vrby a dívali se na hladinu, která se třpytila v odrazech slunce.

Larien si rozevřela lem svých šatů, až se látka shrnula stranou jejích boků. Nebyl to náhlý, prudký pohyb — spíš plynulé, vědomé gesto. Lidé na nedaleké cestě, kteří šli kolem, zpomalili krok. Dva mladí muži se dokonce