Larien se ale ani nepohnula. Její ruka zůstala položená na mé hrudi, oči měla pevně upřené na Maelianu. „Ne. Pokud spolu budeme mluvit o čemkoliv, chci, aby Lusti byl u toho.“

„Proč?“ Programátorka se snažila zachovat klidný tón, ale cítil jsem v něm lehké podráždění.

„Protože ho miluju,“ odpověděla Larien bez váhání. „A bez něj nikam nepůjdu.“

Pak dodala tišeji, ale tak, že to všichni poblíž slyšeli: „Nevím, co byste se mnou chtěla dělat, kdybych byla sama. Možná byste mě chtěla… rozebrat? Kvůli výzkumu? A já se toho bojím.“

To už způsobilo šum mezi lidmi. Jeden muž z davu si dokonce odkašlal a řekl polohlasem: „No, kdyby ji rozebrali, byla by to škoda…“ a vzápětí se odvrátil, když si uvědomil, že to řekl nahlas.

Maeliana na okamžik sklopila oči. „Já… nechci ti ublížit. Chci jen pochopit.“

Larien ale zavrtěla hlavou. „Pak pochopte, že já nechci být zkoumaná. Chci žít. S ním.“ Přitiskla se ke mě blíž, jako by tím podtrhla každé své slovo.

Položil jsem jí ruku na záda a cítil, jak se třese a je napjatá — ne strachem z přítomných lidí, ale z možnosti, že by ji někdo chtěl ode mě odvést.

Maeliana se nadechla, jako by chtěla něco namítnout, ale pak se jen stáhla o krok zpět. „Dobře. Budeme o tom mluvit tak, jak si přeješ.“

V jejím hlase bylo slyšet, že téma nenechá být. Ale zároveň věděla, že dnes ten okamžik nezíská.

Věděl jsem, že Larien je umělá bytost, přesto milovala, proto jsem chápal každé její slovo, co říká a co to znamená. Vnímal jsem v něm víc než jen reakci na nebezpečí — slyšel jsem její lásku.

Pro muže, který po smrti ženy nechtěl zůstat úplně sám, to bylo nejen překvapení, ale dar.

Pevně jsem ji objal kolem pasu a otočil se k Maelianě. „Chápu, co chcete. Ale taky chápu a respektuji, co chce ona. Nikam nepůjde