Maeliana se na mě podívala, jako by si ověřovala, že to myslím vážně. Pak pohlédla na Larien a viděla v jejích očích neústupnost. Nebyl to jen vzdor, byla to obrana toho, co pro ni znamenám.

Zhluboka se nadechla. „Dobře… nebudu vás dál přemlouvat.“ Na chvíli se odmlčela, pak dodala: „Ale co kdybych šla s vámi? K vám domů. Tam bychom si mohli popovídat. Larien by byla ve svém prostředí… a vy byste byl u toho.“

Larien na mě vrhla pohled, který říkal všechno. „Doma budu v bezpečí,“ řekla pak nahlas se znatelným uklidněním, „tam se můžeme bavit o čemkoliv. Ale on bude u toho.“

„Samozřejmě,“ přikývla Maeliana. V jejím hlase se mísil respekt k mému postoji i její tvrdohlavosti s tichou zvědavostí, která ji neopustila.

Cesta zpět byla klidná. Larien šla vedle mě, ruku pod volně přehozenými šaty přes paži, propletenou s mojí, jako by si každým krokem potvrzovala, že patříme k sobě a přitom si neuvědomovala, že zůstala nahá.

Doma je volně odhodila na křeslo a pak se posadila na své oblíbené místo na gauči, sedl jsem vedle ní, aby cítila mou přítomnost a Maeliana naproti.

Prostor kolem nás působil bezpečně, ale ve vzduchu bylo cítit očekávání.

„Teď mě zajímá,“ začala Maeliana s pohledem na její dokonale tvarované křivky, „jak to vidíš ty, Larien. To co se dnes stalo, není podle programu, který jsme ti dali. Chci vědět, co to pro tebe znamená.“

Larien se na chvíli odmlčela, jako by hledala slova, pak se usmála a položila mi ruku na koleno. „Znám svůj program. Před pár dny se mírně změnil, ani nevím, jak se to stalo. Začalo to jen občasným pocitem, který jsem ještě nedokázala popsat, cítila jsem při tom vnitřní pouto, když jsem si uvědomila, že cítím hlubší vztah. Pak jsme si povídali a on mi řekl,