že u lidí se takovému vztahu říká láska. Ale dnes… jsem cítila něco zcela nového, co v něm dřív vůbec nebylo. Ten nový pocit vycházel z vědomí, že se lidé dívají na mé tělo s obdivem, když je vidí odhalené a on mě objímá silně, ale s něžným citem. A teď to nechci ztratit. Nikdy.“

Maeliana se mírně předklonila. „Myslíš, že se to může opakovat?“

Larien přikývla. „Ano. Protože už vím, že miluji. A vím, že jeho a prožívám to s ním,“ a otočila pohled na mě.

Podíval jsem na Maelianu a viděl v jejím pohledu směs překvapení a přemýšlení. Možná poprvé od našeho setkání jí došlo, že tady nejde jen o algoritmus. Že Larien opravdu našla něco, co se nedá naprogramovat.

Larien se přisunula ke mně blíž. Přitiskla se k mému boku, začala mě s plným vědomím, že mě vzruší, hladit v klíně a zahleděla se Maelianii do očí. Ten pohled byl ostrý, jako by jí chtěla říct: „Nevzdám se ho, děj se co děj. A nevzdám se ani milování s ním.“

„Upřímně,“ začala Maeliana, „myslela jsem, že dnes jsem viděla jen mírný nečekaný posun v tvém programu, Larien. Něco jako rozvinutí vztahového modulu, citového pouta k partnerovi.“

Larien se na ni klidně dívala. „To, co se stalo, nebylo jen pouto. Bylo to… všechno.“

Maeliana si ji měřila pohledem. „Dobře, tak mi popiš, co tím přesně myslíš.“

Larien se nadechla a její hlas zůstal jemný, ale pevný: „Cítila jsem ho. Cítila jsem dráždění ve mě, když do mě vniknul, kousek jeho těla uvnitř sebe, teplo, tlak, rytmus… jeho dech na mé kůži, dychtivé polibky na mých rtech, vzrušení, jak mě líbal a s tím přišlo něco, co se mi rozlilo z břicha do celého těla. Každý pohonný mechanismus v mém těle reagoval, jako skutečný sval. Jako by mé tělo nebylo kovem a biovláknem, ale skutečným živým tělem. Dech se mi zrychlil, ztrácela jsem pojem o všem kolem, dokud nepřišla