nepřišla ta vlna… to uvolnění, které lidé nazývají orgasmem. Nebyla to simulace. Bylo to opravdové.“

Maeliana se lehce zamračila, ne z nelibosti, ale z úžasu. „Takže ty říkáš, že jsi cítila sex… s plným tělesným prožitkem?“

„Ano,“ přikývla Larien. „Každý dotek, každé hnutí, každou změnu jeho dechu.“

Maeliana se opřela a chvíli mlčela. „To… nebylo nikdy součástí programu. Nikdy jsme nepočítali s tím, že by umělá partnerka mohla prožívat sex takhle. Mechanické reakce, ano. Citlivost povrchu těla, ano. Ale ne tohle…“

Její zvědavost převážila. Sáhla do kabelky, vytáhla blok a pero, položila je před Larien. „Můžeš mi napsat, co máš zapsané v paměti programu? Jak se ti tahle schopnost uložila?“

Larien vzala pero a začala psát. Popisovala, jak se během milování aktivovaly různé senzory, jak se jejich vstupy spojily s částmi programu, které původně sloužily k jiným účelům, a jak se z toho vytvořila nová cesta — nový „vzor prožitku“. Maeliana hltala každé slovo.

Když Larien položila pero, Maeliana si povzdechla. „Tohle… to se asi nehodí naprogramovat.“

Larien se na ni podívala s mírným úsměvem. „Proč ne? Proč by umělé dívky nemohly dát muži cit, lásku, ale i sex? Já to všechno dávám muži, který byl sám. Dávám mu tím štěstí, když se milujeme, vracím mu sílu a chuť žít. A to takto opuštěným mužům mohou dávat i ostatní dívky, jako to dělám já. A já mu to dávám svým tělem, ale taky láskou. Jen jim to naprogramujte. Dáte tím mnoha lidem štěstí… stejně jako ho dávám já.“

V místnosti zavládlo ticho. Maeliana na ni hleděla a bylo vidět, že v ní probíhá vnitřní boj — mezi technikem, který se drží původního zadání, a ženou, která právě slyšela něco, co by mohlo změnit životy mnoha lidí.

Larienina ruka se vrátila do mého klína. Začala mě s citem a pomalu dráždit.

"Chci,