" pošeptala mi tiše do ucha.

Položil jsem jí ruku mezi mírně rozevřená stehna, nahmatal mezírku mezi stydkými pysky a v ní klitoris. Věděl jsem, proč si přeje být vzrušená právě teď. Byl jsem si vědom jejího záměru a bylo mi jasné, co chce předvést a co tím dokázat.

Netrvalo dlouho a já cítil, jak mé vzrušení dosáhlo momentu, kdy tělo potřebuje konečně vniknutí do těla jejího. Nadzvedla se a přesunula nade mě stejně, jako to udělala před tím u vody, aby si mě navedla do svého nitra.

Naše milování bylo dlouhé, intenzivní a silné. Nakonec i dost divoké. Naše vzdechy, nejen moje, ale i její, byly víc a víc silné a hlasité.

Až můj poslední výdech, ve chvíli, kdy jsem vyvrcholil v orgasmu, byl spíše zachroptěním a její výkřikem plným extáze.

Pak znehybnění. Jako bychom oba současně ochrnuli a nebyli schopni pohybu.

Maeliana seděla stále proti nám, hleděla v němém úžasu na doznívání našich orgasmů.

Larien mi stále seděla na klíně, její tělo se ještě jemně chvělo doznívajícím vzrušením, dech se jí postupně uklidňoval. Oči měla upřené na Maelianu a mluvila klidně, bez potřeby něco přibarvovat:

„Opravdu při tom cítím všechno, od začátku až do konce. Cítím vlny stahů v mém těle, když to na mě přijde. Cítím teplo jeho výronu, když vyvrcholí. To není jen zdání, to je prostě holý fakt.“

Maeliana mlčela. Jen se na nás dívala — na mne, jak ji objímám, a na Larien, jak mě drží, jako bychom byli jediní dva lidé na světě.

Pak se pomalu zvedla. Vzala si blok s poznámkami, ale ani do něj teď nenahlížela. Její mysl byla jinde.

Došla ke dveřím. Už skoro sáhla po klice, když se na okamžik zastavila a tiše, skoro jen pro sebe, pronesla:

„Možná… možná jsme vytvořili něco víc, než jsme si kdy troufli představit.“

Dveře se za ní tiše zavřely.

Podíval jsem se na