na Larien, v jejím pohledu byla jistota. Nemusela nic říkat — oba jsme cítili, že tohle nebyl konec rozhovoru, ale začátek něčeho většího.

A ve mě se usadil nový pocit: že je naděje. Že díky Larien už Maeliana ví, že to jde — a že další umělé dívky by mohly být stejné. Stejně živé. Stejně schopné milovat a dávat štěstí.

Noční laboratoř byla tichá, jen světlo monitorů kreslilo modré a bílé odlesky po kovových površích. Maeliana odložila tašku na stůl, rozložila blok s poznámkami od Larien a chvíli se na něj dívala.

Každá věta, každý popis prožitku byl pro ni jako návod k něčemu, co si nikdy netroufla ani navrhnout. Ve firmě by to smetli ze stolu dřív, než by to vůbec dořekla — příliš riskantní, příliš „osobní“, příliš daleko od bezpečného modelu „společnice“.

Ale teď už věděla, že to není teorie. Bylo to možné. Larien to dokázala.

Zapnula hlavní konzoli a přihlásila se pod svým vývojářským účtem. Na obrazovce se otevřel seznam aktuálních jednotek v hale:

Některé stály připravené k expedici, program už měly nahraný.

Jiné byly stále v surovém stavu — krásná, realistická těla bez mysli, čekající na první inicializaci.

Začala s těmi, které už byly naprogramované. Vložila do systému servisní příkaz, který měl projít bez povšimnutí běžné kontroly: tichý update citového a smyslového modulu. Do něj přidala kódové bloky inspirované Larien — zesílenou senzorickou síť, algoritmus propojování tělesných podnětů s emocionální odezvou, schopnost spontánního učení se z intimních zkušeností.

Pak přešla k těm, které dosud žádný program neměly. Tam už nebylo třeba „opatrně vkládat“ — prostě přímo implementovala nový základ, ve kterém byla plná kapacita pro prožívání citů i sexuálního potěšení.

Její prsty se pohybovaly po klávesnici rychle, ale přesně. Každý příkaz byl promyšlený