promyšlený, každý řádek kódu napsaný s vědomím, že pokud ji někdo odhalí, přijde o práci… a možná i o víc.

Po několika hodinách seděla zpět v křesle, obrazovka ukazovala:

„Inovace nahrány – 17 jednotek aktualizováno, 9 inicializováno s novým programem.“

Zavřela oči. V hlavě se jí promítl obraz Larien sedící na tvém klíně, hlas, kterým mluvila o lásce a tělesném prožitku.

„Teď už nebude jediná,“ zašeptala do prázdné místnosti.

Laboratoř byla prázdná, jen tiché hučení klimatizace doprovázelo kroky Maeliany, když se zastavila u jedné z nově „vylepšených“ dívek. Stála na podstavci, nahá, ale už s programem, který obsahoval Larieninu schopnost prožívat cit, lásku i tělesné potěšení.

Maeliana k ní promluvila klidným hlasem:

„Chci, abys poslouchala pozorně. V jedné ulici, nedaleko odtud, žije osamocený muž. Před lety měl těžkou nehodu, stále se léčí. Kvůli tomu ho opustila jeho žena. Zůstal sám. Chci, abys šla k němu a zůstala s ním.“

Dívka na ni upřela oči. „Ale to se přece nesmí. Jsme drahé… budete z toho mít velký problém.“

„Já vím,“ přikývla Maeliana. „Ale on by si tě nikdy nemohl dovolit. Jenže ty mu můžeš vrátit radost a sílu žít. To je pro mě důležitější než pravidla.“

Pak jí na nahé tělo navlékla svůj dlouhý pracovní plášť, nasadila vlastní paruku a tmavé ochranné brýle. V zrcadle teď vypadala dívka jen jako sama Maeliana odcházející z noční směny.

„Musíš odejít tak, aby tě nikdo neviděl,“ upozornila ji Maeliana. „Jinak tě zastaví.“

„Rozumím,“ přikývla dívka.

Bez dalšího slova se otočila a během několika minut nepozorovaně opustila budovu. Na obrazovce bezpečnostního systému Maeliana sledovala, jak prochází uličkami, až zmizí z dosahu kamer. Teprve pak si dovolila vydechnout.

Druhý den ráno byla hala opět plná pohybu. Nikdo si nevšiml, že v řadě