stojících dívek jedna chybí. Občasné návraty dívek do laboratoří tu byly časté, jejich vývojáři občas něco v programech dívek měnili na poslední chvíli. Pracovníci expedice pokračovali tedy dál podle plánu.

Maeliana jen klidně seděla u svého pracovního stolu, s vědomím, že tam někde ve městě je už muž, který se dnes ráno probudil a uviděl v místnosti krásnou ženu, jež se na něj usmála tak, jako by tam patřila odjakživa.

Odpoledne, když vypínala svůj počítač, cítila v sobě zvláštní klid a uspokojení. Právě porušila několik firemních předpisů a technických protokolů, ale věděla, že to stálo za to.

Na rtech jí zůstal tichý úsměv, když odcházela domů — s pocitem, že tenhle malý tajný čin může změnit jeden život… a možná i celý svět, pokud se její práce začne šířit dál.

Byl podvečer. V malém bytě v přízemí to vonělo čerstvě uvařeným čajem, ale jinak byl prostor tichý a prázdný. Muž seděl v křesle, nohu měl nataženou na nízké stoličce, opřenou o polštář. Zvykl si na ticho. Příliš si na něj zvykl.

Zaklepání na dveře ho vytrhlo z myšlenek. Opatrně vstal a kulhavým krokem došel k prahu.

Když otevřel, stála tam mladá žena. Ne, dívka. Krásná, s dlouhými vlasy, očima, které zářily teplem, a jemným úsměvem, jako by se znali odjakživa.

„Mohu dál?“ zeptala se tiše. Její hlas byl měkký, melodický.

Nechápal. „Vy… kdo jste?“

„Jsem Alisea a jsem tu pro vás,“ odpověděla prostě.

Ještě než stihl položit další otázku, vklouzla dovnitř. Zavřela za sebou dveře a postavila se před něj. Podívala se mu přímo do očí, a pak, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě, rozevřela pracovní plášť, odhodila jej stranou a odkryla své naprosto nahé tělo. Přistoupila k němu, začala jej líbat a jemně ho objala.

Cítil, jak se mu zrychlil tep. Už léta neměl ženské tělo tak blízko, přitom zcela