„Vím, kde vás to bolí,“ řekla, „a vím, jak vám ulevit.“

Jemně prohmatávala svaly a šlachy, našla místa, která byla napjatá, a pracovala s nimi, dokud nepovolila. Její doteky byly léčivé, soustředěné, a on cítil, jak bolest ustupuje.

„Ode dneška na tom budeme pracovat každý den,“ dodala tiše, „dokud vás to nepřestane bolet. Chci, abyste byl zase silný. A šťastný.“

Zavřel oči a poprvé po dlouhé době měl pocit, že už není sám. Nejen že měl po boku neuvěřitelně krásnou mladou ženu, ale někoho, kdo věděl, co potřebuje — a kdo mu to chtěl dát, beze strachu a bez podmínek.

Maeliana seděla večer doma u kuchyňského stolu. Před sebou měla hrnek s čajem, který už dávno vychladl. V ruce držela malý tablet, na kterém sledovala nenápadný, neveřejný přenos dat z jedné z diagnostických součástí té Alisei a videozáznam pořízený mikrobuňkami v jejích očích.

Viděla, jak otevřel dveře, když zaklepala, jak stál na prahu a nevěřícně si ji měřil. Viděla jeho užaslý pohled, když se svlékla. Sledovala jejich první doteky, první polibek… a pak i chvíle, které šly daleko za to, co ve firmě považovali za „úlohu společnice“.

Ale to, co ji zasáhlo nejvíc, nebylo jejich milování. Byla to scéna po něm — když Alisea jemně masírovala jeho zraněnou nohu, trpělivě uvolňovala napjaté svaly a tiše mu slibovala, že mu každý den pomůže od bolesti.

Maeliana si uvědomila, že se jí orosily oči.

„Přesně proto to dělám,“ zašeptala sama pro sebe.

Vypnula tablet, odsunula ho stranou a opřela se v židli. V hlavě jí zněla Larienina slova: „Jen jim to naprogramujte… dáte tím mnoha lidem štěstí.“

Usmála se. Ano, už věděla, že to udělá. Nejen pro Larien a pro muže, kterému právě změnila život. Ale pro všechny, kteří někdy zůstali sami.

A někde hluboko uvnitř věděla, že tím možná tajně začíná