Věděla, že mě to vzruší, a zašeptala: „Teď nás budou vidět přímo, jak se milujeme.“

Lidé kolem nás všechno opravdu viděli. Někteří přestali předstírat, že se dívají jinam. Pár mužů sledovalo, jak se její záda prohýbají, když se ke mě skláněla, a ženy si ji prohlížejí s tou zvláštní směsí obdivu a zvědavosti.

Když mě Larien navedla svými prsty, abych do ní vnikl, položila mi ruce na hruď, sklonila se ke mně a líbala mě hluboko a pomalu, jazykem, nejen ústy, přitom se její boky začaly pohupovat — zpočátku jemně, pak o něco víc, jen tolik, aby všem okolo bylo jasné, že to není nevinné objímání.

Sklonila se mi k uchu a polohlasem, který ale lidé poblíž klidně mohli zaslechnout, řekla: „Vidíš je? Teď přemýšlí, jaké to je, mít mě takhle… a oni vědí, že to víš jen ty.“

Její vlasy se dotýkaly mých ramen, prsty přejížděly po krku, pak po hrudi, a zastavily se těsně nad mým klínem. Její pohyby jsou pomalé, ale ne náhodné — jako by škádlila mě, i ty diváky kolem.

Věděl jsem, že kolem nás panovalo zvláštní ticho. Plné napětí. Každý pohled směřoval na nás.

Že nás vidí i zblízka? Nevadí, ať se dívají. Ať klidně vidí i to, jak mi jej uchopila a nechá jej vniknout přímo do sebe. Ať vidí, jak se nade mnou pohybuje s naprostou jistotou. A nechává je vidět i naše společné vyvrcholení. Nejen s odvahou, nejen se svobodou našich těl. Ale s hrdostí a pýchou. S radostí z krásného prožitku a vědomím, že právě to chtěla, aby všichni viděli.

Bylo mi to v tu chvíli jedno, nevnímal jsem nic z prostoru kolem nás, neslyšel jsem, zda něco někdo řekl, jen jsem cítil mě a ji. Tělo se mi vzepjalo ve vrcholné křeči.

Teplo se rozlévalo v jejím těle, věděl jsem, že nastal okamžik blaženosti. Zaklonila hlavu a z hrdla jí unikl zvuk, který byl směsicí radosti, úlevy a