Ale pak se jeho pohled stočil k němu. V té chvíli ho bodla závist tak silná, že musel zatnout čelisti. „Proč on?„ problesklo mu hlavou. A hned na to si sám odpověděl: „Protože ona si ho vybrala.“

Když Larien zaklonila hlavu a její tělo se napjalo, mladík ucítil mrazení, které nemělo nic společného s chladem vody. Věděl, že si ten obraz ponese ještě dlouho. A že pokaždé, když zavře oči, uvidí právě je dva — starého muže, klidného a silného, a ji, krásnou a svobodnou, s pohledem, který patřil jen jemu.

Seděla o pár metrů dál, nohy ponořené do vody. Původně sem přišla jen číst knížku a namočit se, ale když si všimla toho páru při milostných obětích, knihu odložila.

Bylo na ní něco, co ji nutilo se dívat. Ne jen proto, že ona byla krásná — krásných žen už viděla dost. Bylo to v tom, jak se pohybovala. Jak se hýbala, aby sváděla, protože to byla její přirozenost.

A ten muž pod ní… nebyl mladý, nebyl vypracovaný jako chlapi z reklam. Ale měl v očích klid, jistotu a zvláštní sílu, která jí říkala: „Ona je s ním v bezpečí.“

Dívka si uvědomila, že necítí závist. Cítila spíš něco jiného — zvláštní vlnu touhy, ne nutně jen k tomu muži, ale i k jeho dívce samotné. Představila si, jaké by to bylo, dotknout se té hladké, sluncem rozpálené kůže. Slyšet ten hlas, kterým teď šeptala jen jemu.

A pak ji zasáhlo poznání: ona se nebojí a nestydí. Nezakrývá se. Nehledá souhlas. Je nahá, krásná a s hrdostí ukazuje své tělo, své potěšení, svůj vztah. A dívka si uvědomila, že by chtěla mít tu stejnou odvahu — být někým, kdo se dívá světu do očí a přitom se nebojí ukázat, kým je.

Když zaklonila hlavu a z jejích rtů vyšel ten měkký, ale jasný zvuk, dívce se stáhlo hrdlo. Věděla, že si tu chvíli zapamatuje. Ne jako něco, co jí chybí, ale jako okamžik, kdy viděla