Seděli spolu opodál, na dece, původně zabraní do vlastního povídání. On si všiml první, ona o okamžik později. Nešlo je přehlédnout — vášnivé dívky a jeho pod ní.

„Podívej…“ zašeptala dívka a on jen přikývl.

Milenka byla na něm, nahá, pohybovala se s jistotou, jakou ještě nikdy neviděli. Její boky pracovaly pomalu, jako by měla neomezený čas, a přesto každý pohyb nesl sílu, která jim oběma brala dech. Slunce jí kreslilo zlaté obrysy na kůži, kapky vody se leskly jako perly.

„To je…“ nedořekla, protože ucítila, jak mu ruka pevně sevřela její stehno. Pohled na tu milenku, její sebevědomí, její úplnou nahotu a tvůj klid, s jakým ji přijímal, v nich probouzel něco, co nešlo potlačit.

Najednou už se nedívali jen jako diváci. Její ruka našla jeho a on bez váhání přitáhl její tělo k sobě.

Políbili se prudce, jako by je ten obraz oba zapálil. Jejich ruce se rozběhly po tělech, odhodili plavky, co na sobě měli, a o chvíli později už se i oni pohybovali v rytmu, který udávala nestydatá dívka vedle nich.

Zalapala po dechu, když cítila, že už to nedokáže oddálit, a věděla, že se to stane tady, před ostatními — stejně jako ona kousek od nich. A v té chvíli pochopila, že to není ostuda, ale pravda.

Opodál, částečně skrytá za větvemi vrby, stála Maeliana v tenkých letních šatech. Nepřišla se koupat — šla jen kolem, zkrátit si cestu. Ale pak ji zahlédla.

Larien.

Ty pohyby, držení těla, způsob, jak se usmívala a jak reagovala na doteky muže pod sebou — to se nedalo splést.

Maeliana věděla, protože ona sama byla u toho, když se Larien „rodila“. Stála u stolů s plány, vybírala a tvarovala proporce těla, jemné pohyby očí, tón hlasu. Ale hlavně — ona byla jednou z těch, kdo programovali její mysl. Vkládali do ní vzorce chování, modely