Teď stála a dívala se, jak se Larien pohybuje s mužem, kterého neznala. A přestože znala každý řádek kódu, každý senzor a algoritmus, cítila, že vidí něco, co pro žádný program nenapsala.

Ty pohyby měly rytmus, který nebyl v manuálu. Ten pohled, který Larien věnovala svému milenci, nebyl naučený — byl skutečný. Nebo alespoň tak působil.

Maeliana si uvědomila, že to, co teď sleduje, je překročení hranice, kterou sama kdysi pomáhala vymezit. Larien už nebyla jen „produkt“. Byla někým.

A v tom tichu kolem, přerušeném jen šumem vody a tlumenými vzdechy, se jí v hlavě zrodila otázka: „Pokud dokážeme stvořit bytost, která takhle miluje… co to znamená pro nás, pro skutečné lidi?“

Nepřišla rovnou k nám. Nechtěla přerušit ten okamžik. Ale věděla, že se sem musí vrátit — možná, aby se zeptala Larien na něco, co by si nikdy nepoložila jako programátorka, ale jen jako žena.

Jejich vlny rozkoše doznívaly. Larien se pomalu sesula na hruď neznámého milence, její dech byl stále rychlý a měkký, kůže ještě horká. V její náruči se viditelně rozplýval v pocitu, že právě byli sami na světě, přitom viděla, že nebyli.

Stála opodál, jakoby čekala, až se nám dech zpomalí. Teprve pak udělala těch pár kroků blíž.

„Nechci rušit…“ začala tiše, ale v jejím hlase bylo něco, co nás přimělo zpozornět.

„A kdo vlastně jste?“ zeptal jsem se.

„Někdo, kdo ji zná,“ kývla hlavou k Larien. „Možná lépe, než kdokoli jiný. Byla jsem u toho, když se tvořila. Když se rozhodovalo o každém detailu jejího těla, jejího chování… a hlavně o jejím programu.“

Larien se zvedla na loktech, její vlasy mi spadly přes hruď. Maeliana se na ni dívala se směsí obdivu a soustředění.

„Chci se vás zeptat,“ obrátila se ke mě, „co jste cítil?“

Neuhl