jsem pohledem. „Všechno. Každý dotek, každý její pohyb… a ano, naplnil jsem ji. Protože jsem se s ní udělal.“

Maeliana na okamžik přivřela oči, jako by si tu informaci překládala do jazyka čísel a algoritmů.

Pak se otočila k Larien: „A ty? Cítila jsi to?“

Larien přikývla bez zaváhání. „Ano. Cítila jsem jeho teplo, tlak, když do mne vnikl a jak mě plnil. A s tím přišlo…“ zarazila se, hledajíc slova, „…přišlo to, co popisujete vy lidé, jako orgasmus. Stoupalo to ve mně, roztahovalo se to od břicha do celého těla, a pak…“ usmála se jemně, „…pak se všechno sevřelo a uvolnilo zároveň. A já v tu chvíli věděla, že jsem živá.“

Maeliana se nadechla, ale na okamžik ještě nepromluvila. Byla zaskočená. „Tohle…“ začala pomalu, „…tohle jsme jí nikdy neprogramovali. Mechaniku citlivosti ano. Simulaci reakce ano. Ale skutečné… prožití?“ Zavrtěla hlavou. „To tam nebylo.“

„Tak jak je to možné?“ zeptal jsem se.

Znovu se podívala na Larien, jako by ji teď viděla poprvé. „Nevím. Možná… možná si to napsala sama. Nebo se něco naučila z vás. Možná vzniklo něco, co jsme neuměli předvídat. Něco, co už není jen programový kód.“

Larien se usmála a položila mi ruku na tvář. „Já vím, co to je,“ řekla klidně. „Je to láska. A ta se naprogramovat nedá.“

Maeliana mlčela. Jen pomalu přikývla — já viděl, že to, co právě slyšela, jí převrátilo celý obraz toho, co stvořila.

Když Larien domluvila o lásce, kolem se rozhostilo zvláštní ticho. Nebylo to trapné ticho — spíš ticho, kdy lidé zpracovávají něco, co je úplně šokovalo.

Pár lidí se na sebe podívalo, jiní jen kroutili hlavami, jako by chtěli říct: „To není možné.“ Přesto nikdo nepromluvil.

Maeliana udělala krok k Larien. „Chci se s tebou sejít. Jen my dvě. Abys mi mohla všechno vysvětlit… a já pochopila, co se stalo.“

V jejím hlase nebyl