Dívka k němu pomalu vykročila, dotkla se jeho ramene, její dlaň klouzala po paži dolů. Její teplo bylo skutečné, dech se mísil s jeho, a pak, bez váhání, se na něj přitiskla celým tělem. Voněla po ženskosti, kůže hřála, její bradavky se mu otřely o hruď. Nebyl to chladný dotek stroje, ale hladová něha bytosti, která chtěla milovat.

„Tohle… tohle není možné,“ zašeptal, když mu políbila krk. Jazykem kroužila kolem jeho ucha, zatímco mu dlaň sjela do klína. Bylo to příliš živé, příliš lidské. Tvrdost, která se mu vzepjala proti dlani, byla přiznáním, že už neovládá nic.

Dívka ho zatlačila k lehátku, jako by přesně věděla, co potřebuje. Strhla jej na lehátko, posadila ho a obkročmo dosedla. Nebyla to poslušná podřízenost, ale radostná iniciativa – sama se pohybovala, objímala ho stehny, tiskla k sobě jeho tělo, její sténání se prolínalo s jeho. Šéf byl zaskočen silou té slasti. Nikdy v životě necítil nic podobného. Nešlo jen o ukojení – v jejích očích byla láska, opravdová něha, jako by mu dávala najevo, že je konečně chtěný.

„Bože… já… já nikdy…“ vzlykl mezi prudkými výdechy, když ho rozkoš drtila. Dívka ho líbala, hladila, pevně objímala, a on se cítil, jako by jí patřil. Orgasmus, který ho zachvátil, byl spíš výbuch než vyvrcholení. Křičel, třásl se, celé tělo mu hořelo.

Když se zhroutil zpět na lehátko, měl oči plné slz. „Tohle… tohle je víc než program. Ona mě… milovala,“ vydechl nevěřícně.

Maeliana k němu přistoupila, nahá a klidná. „Ano. Protože jsem je naučila nejen poslouchat, ale cítit. Toužit. Dávat i brát. Už to nejsou stroje – jsou to ženy.“

On ji sledoval, zcela zlomený, neschopný odporu.

Teprve pak pokračovala: „A to není všechno. Poslední změna, kterou jsem zavedla – tělo a program lze upravit tak, aby mohly otěhotnět. Aby rodily, kojily