„Přesně tak,“ zašeptala Maeliana. Pak jí konejšivě položila ruku na rameno, jemně ji přitlačila k lehátku a pronesla klidně: „Teď zavři oči. A až se znovu otevřou, začne pro tebe nový život.“

Alisea poslechla. Její dech se zpomalil a svět kolem ní se rozplynul. Maeliana se sklonila, pohladila ji po čele a šeptla sotva slyšitelně: „Neboj se… teď se zrodíš podruhé.“

Laboratoř potemněla, jen světlo z operačního panelu a jemný svit biolamp ozařovaly lehátko, na němž Alisea tiše ležela. Její tělo vypadalo jako spící socha, dokonalé křivky v nehybném klidu.

Maeliana natáhla ruku nad její hrudník, aktivovala diagnostickou mřížku. Přes Aliseino tělo přeběhly tenké paprsky světla, které vykreslily mapu jejích vnitřních struktur. Vše, co bylo kdysi jen biovláknem a senzory, se ukázalo do posledního detailu.

„Tak tedy… začneme,“ zašeptala spíš sama pro sebe.

Nejprve aktivovala program vypnutí vědomí — kontrolky potvrdily, že Alisea necítí ani nevnímá. Pak zvolna otevřela sekce v dolní části břicha. Biovlákna se rozevřela poslušně, jako živá tkáň, a odhalila dutý prostor. „Tady bude tvé nové jádro,“ řekla tiše, i když věděla, že ji Alisea neslyší.

Do těla vložila organickou dělohu, vytvořenou z klonovaných buněk lidského původu, posílenou biovlákny, aby nikdy neselhala. Připojila ji na cévní síť, která se sama napojila jako živý strom na kořeny. Vedle přidala pár vaječníků — drobných, ale plně funkčních, schopných tvořit vajíčka.

Každý krok sledovala na monitoru. Pulz, cirkulace, reakce tkání. Všechno se spojovalo, jako by tělo Alisei chápalo, co přijímá.

Pak se přesunula k hrudi. Jemně rozevřela obě ňadra a vložila do nich soustavu mléčných žláz, které se rozvinuly mezi biovlákny jako jemná krajka. Uzavřela tkáň a pohladila její prsa, jako