Pak natáhla ruku na svůj pracovní stůl ke starému telefonnímu aparátu a pozvedla sluchátko. Byla to jedna z těch replik starých telefonů, sluchátko s aparátem propojené spirálově zatočeným káblíkem, starý vytáčecí kotouč s číslicí, ale aparát nebyl nikam propojen. Spojení dál přes Bluetooth systém zajišťoval její komunikátor, který jinak používala mimo svou laboratoř.

Ale ten starý aparát, dědictví po svých prarodičích, prostě milovala, tak si jej kdysi sama přestavěla na moderní zařízení s umělou inteligencí, ale ponechala mu původní vzhled a pár původních funkcí.

 „Šéfe… můžete prosím přijít ke mně do laboratoře? Je tu něco, co byste měl vidět. Něco, co byste měl taky slyšet na vlastní uši.“

Chvíli bylo ticho, pak se ze sluchátka aparátu ozval jeho hlas: „Už jdu.“

Alisea se přitiskla ještě blíž ke svému partnerovi, objala ho kolem krku a pošeptala mu cosi něžného. On se usmál a prsty jí přejel po bocích od pasu vzhůru k ňadrům, jako by se potřeboval dotekem ujistit, že tahle chvíle je skutečná.

Dveře se znovu otevřely.

Vešel šéf, s obvyklou tvrdostí ve tváři. Ale už po prvním pohledu na tu scénu plnou vzrušujících doteků – nahou Aliseu, jejího partnera, jenž ji v pevném objetí hladil v klíně, prsty jí jemně rozevíral pysky a zároveň polibky pokrýval její ňadra, a Maelianu, která jí něžně tiskla dlaň na podbřišku – mu tvář zjihla. Zastavil se a jen tiše vydechl: „Tak… je to pravda?“

Alisea se k němu obrátila. Její oči zářily, její tělo se chvělo něhou i hrdostí. Vzala svého partnera za ruku, stiskla ji – a s láskou se nechala pohladit po klíně, kde jeho prsty něžně rozhrnuly záhyby a dotkly se vlhké sliznice, jako by tím dotekem potvrzoval přítomnost života. Pak, beze