Lysara se mírně usmála, její oči zračily zvědavost i něžnou radost. „Ano… a chci být s tebou,“ odpověděla tiše. „Chci tě podporovat, chci tě poznávat… a být blízko, tak, jak oba jistě chceme.“

Muž ji jemně hladil po zádech a bocích, stále přitahoval její tělo k sobě. „Je to… zvláštní,“ přiznal. „Nikdy jsem… necítil něco takového. Ani sám nevím, co přesně to je… Ale je to krásné. Skutečně krásné.“

Znovu ji přitáhl k sobě. „Lysi… děkuji. Za všechno. Za… to, že tu jsi, že budeš se mnou.“

Jejich pohledy se setkaly a v těch očích bylo všechno: něha, důvěra, první náznaky hlubokého citového propojení. Muž cítil, že Lysara není jen umělou společnicí, ale živou bytostí, která s ním sdílí každou emoci, každý náznak touhy, každý pocit blízkosti. Pomalu začali komunikovat jemnými dotyky – hladil ji po pažích, rukou přejížděl po jejím boku, a ona mu na to reagovala: přitahovala se, odpovídala polibky, jemně se tiskla k jeho tělu. V těchto chvílích nebylo potřeba slov – každý pohyb, každý dotek byl vyjádřením vzájemného citu a důvěry. Maeliana i šéf zůstávali opodál, pozorovali situaci s klidem, ale muž ani Lysara si jich prakticky nevšímali.

Celý prostor se pro ně stal soukromou bublinou intimity a něhy, kde mohli objevovat nejen fyzické spojení, ale i hlubší citové propojení. Lysara nakonec lehce povzdechla, opřela se o jeho rameno a šepotem dodala: „Cítím se… živá. Díky tobě. Díky tomu, že mě necháváš být tím, kým jsem… a že můžeme být spolu.“

Muž ji pevněji objal a usmál se. „A já cítím… že jsi skutečně tu. Že jsi nejen… společník. Ale někdo, kdo mě opravdu doplňuje.“

Tak začalo jejich první skutečné, jemně intimní poznávání – krok za krokem, dotek po doteku, polibek po polibku, s postupně se rodící chemií, která měla z nich vytvořit víc než jen muže