a umělou dívku – skutečné spojení dvou bytostí, tělesně i citově. Muž ještě držel Lysaru v obětí, ale jeho pohled se pomalu obrátil k Maelianii. „Je to krásné a dokonalé,“ řekl tiše, „jen se obávám, že si ji nemohu dovolit.“

Maeliana se na něj usmála něžně a její pohled byl plný porozumění. „Proč myslíte?“ zeptala se ze zvědavosti, i když tušila, co uslyší. „Nejsem tak bohatý,“ zněla tichá odpověď s náznakem obav v jeho hlase. „Nebojte se, nemusíte nám za ni platit. I vaši sousedé, kteří mají od nás dvě pomocnice, na ně také neměli peníze. Přesto je od nás mají.“

„Oni nám místo placení poskytli jiné služby,“ přidal se šéf, sedící doposud tiše opodál. „Ten váš soused pro nás vyráběl drobné ozdobné předměty ze dřeva, je velice šikovný řezbář, a jeho paní nám docházela pomáhat s úklidem kanceláří. Není to pro ně těžká práce, tak občas takto přispějí ke krásnějšímu pracovnímu prostředí v naší firmě.“

Muž chvíli přemýšlel, co by pro tuto firmu mohl dělat. Přece jen už byl starší a mnoho sil neměl.

Pak ho napadlo, že umí psát. „Nepotřebujete někoho na sepisování nějakých poutavých textů?“ zeptal se opatrně. „Vy píšete něco?“ podivil se šéf. „Ano… povídky,“ přiznal. „Výborně,“ reagovala Maeliana s lehkým úsměvem. „Tak budete psát o tom, co jste u nás zažil. Aspoň se o nás dozví více lidí. To bude pro nás nejlepší reklama.“

Šéf přikývl a jeho pohled potvrdil, že nápad Maelianie se mu líbí. Muž pocítil, jak se mu ulevilo – nejen že bude mít Lysaru, ale i jeho psaní se promění v něco dobrého a dostane nový smysl. Muž se zvedl, a když k němu Lysara přistoupila těsně vedle něj, objal ji kolem pasu tak, aby si ji mohl vést přitisklou bokem k sobě. Lysara se jej chytila naprosto stejným způsobem, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. „Lysaro, od této chvíle jste volná,“