řekla Maeliana a tak, když vykročili ke dveřím laboratoře, vedli se spolu vzájemně, jako dávní milenci, kteří odjakživa patřili k sobě.

Muž se naposledy ohlédl, uklonil se a tiše poděkoval, pak spolu zmizeli za dveřmi. Jejich kroky pomalu utichaly v chodbě a laboratoř znovu naplnilo ticho. ___________________________________________________________________________________________________________

Maeliana zůstala stát u pracovního stolu a zkontrolovala některé datové soubory, zatímco šéf tiše usedl do křesla naproti ní. Jeho pohled byl klidný, ale zřetelně zaujatý tím, co právě viděl. „Byl to… zajímavý den,“ začal opatrně, přičemž sledoval, jak Maeliana upravuje algoritmy na displeji. „Vždycky jsem věděl, že vaše práce je… neuvěřitelně pokročilá, ale dnes… vidět na vlastní oči to, jak se program probouzí k životu… je něco jiného, něco fascinujícího a neuvěřitelného.“

Maeliana se odvrátila od monitoru a jemně se na něj podívala. „Program oživuje lidské reakce a emoce v námi vyráběných umělých dívkách. Ale je tu rozdíl mezi tím, co můžeme simulovat, a tím, co je skutečně živé. Opravdu živou bytost to mnohdy nahradit nedokáže, i když se snažíme a může se zdát, že ano.“

„Ano… ten rozdíl jsem si dnes připomněl,“ přiznal šéf tiše. „Vidět Lysaru… být svědkem toho, jak reaguje, jak se chová… to bylo… intenzivní. Ale nemůžu si pomoct… připomnělo mi to, co mi chybí.“

„Chybí vám…?“ zeptala se Maeliana, její hlas byl jemný, zvědavý, nezasahující. „Chybí mi… něha. Blízkost. Dotek. Někdo, komu se můžu svěřit. Komu můžu věřit. Ne jen práce, úkoly, jsou třeba pro život… ale skutečný člověk, osoba blízká, která ví, na co myslím, co mi dělá starosti, ale sdílí se mnou i…“ řekl šéf, aniž by se přímo díval na ni. „Vím, že tohle je… neprofesionální, neměl bych o tom s vámi mluvit, ale