Maeliana zůstala tiše, jen přikývla.

V jejích očích se zračila kombinace porozumění a jemného zjištění: že šéf není jen „autorita a vědec“, ale osamělý muž, který nese léta nevyřčené potřeby. „Někdy program dokáže napodobit, ale nikdy nenahradí skutečné city,“ řekla tiše. „A lidský dotek… ten je nenahraditelný.“

V její mysli se vynořila vzpomínka na Verciana – muže, kterého kdysi milovala tak silně, že se jí zdálo nemožné, aby kdy mohla milovat znovu. Viděla v duchu jeho tvář, slyšela jeho hlas, cítila, jak jí v minulosti naplňoval svět jistotou a vášní. A pak ten tichý stín prázdnoty, který po něm zůstal.

Byla sama. Stejně sama, jako muž, který teď seděl naproti ní. Překvapilo ji, jak ostře pocítila vlastní touhu – nejen po lásce dávno minulé, ale po nové blízkosti, která se tu nabíla, hned vedle ní. Vercianovi už život nevrátí. Ale tady, teď, v této laboratoři, v přítomnosti muže, jenž odhalil svou zranitelnost, ucítila náznak něčeho, co se rodilo.

Úctu a náklonnost, kterou k němu cítila, náhle prostoupilo něco hlubšího. V jejím nitru zaznělo jasně: „miluješ ho“. Pochopila, že vlastně před ní odhalil pravdu o svém osudu, o svém osamění a věděla, že ona sama na tom není jinak, než on. Šéf se na ni díval pohledem, v němž se mísila nejistota s obdivem. „Obdivuji tě… jak pomáháš lidem tím, co pro ně děláš, i když tím naše firma tratí. Nezlobím se, jen se bojím, že můžeme zkrachovat,“ řekl tiše.

Maeliana se jemně usmála, její hlas byl uklidňující a přesto pevný. „Nemůžeme,“ odvětila. „Zvedli jsme ceny našich dívek pro bohaté, kteří je chtějí jen jako služky a status. Proto jsou u nich programy nastavené jinak – nejsou to milující dívky, ale úklidoví roboti. Ti, kdo to opravdu potřebují, mají šanci získat skutečnou