Šéf přikývl, jeho pohled se měnil – nejistotu střídal obdiv a něco hlubšího. „Takže vy vlastně nastavujete spravedlivou rovnováhu mezi trhem a skutečnou pomocí,“ zamumlal. „A přitom vytváříte něco víc než stroje… citlivé bytosti.“

Maeliana se při jeho slovech instinktivně lehce dotkla jeho předloktí. „Ale ani já nemohu naprogramovat všechno. Skutečné city, dotek, důvěru… to si každý musí vytvořit sám.“

V tichu laboratoře vzniklo něžné napětí. Šéf se přiblížil, jejich pohledy se setkaly. „A co když já… chci někoho živého, kdo tu bude pro mě?“ jeho hlas se zadrhl. „Pak možná nepotřebujete program,“ řekla tiše, „ale někoho, kdo vás dokáže opravdu vnímat – milovat.“

Jejich ruce se spojily. Teplo jeho těla, lehké chvění jejich dlaní a dech, který se proplétal, vytvořily nový prostor mezi nimi. „Cítíš to?“ zašeptal, „To, co je mezi námi?“

„Ano,“ odpověděla tiše, její oči zářily jemným světlem. „A je to opravdové. Není to program, není to simulace. To je… v nás.“

Jejich čela se téměř dotkla a první polibek byl něžný, opatrný – plný očekávání, něhy a napětí. Postupně se proměňoval v hlubší, a přitom zůstával citlivý, jakoby si oba uvědomovali, že nejen jejich těla, ale i city se teprve učí spolu existovat. Po chvíli si šéf oddechl a usmál se s lehkou ostýchavostí. „Víš… obdivuji, co dokážeš. Nejen že tvoříš technologie, ale přinášíš lidem něco lidského. A já… já bych chtěl být s tebou u toho. Něco mi říká, že bez tebe by to nebylo úplné.“

Maeliana se jemně zasmála a přitiskla se k němu blíž. „Myslím, že to cítím stejně. A víš co? Mimo to, že pracuji na těchto dívkách, doma programuju AI pro továrnu na autonomní vznášedla. Možná by to mohlo firmu posunout ještě dál.“

Jeho oči se rozzářily. „To je