úžasné, co všechno dokážeš! To by firmu opravdu povzneslo… a na tom můžeme vydělat spoustu peněz.“

„Právě proto si můžeme dovolit dopřát některé dívky potřebným zdarma. To je smysl mé práce – pomáhat těm, kdo by jinak neměli šanci,“ řekla Maeliana. Šéf ji objal, jejich polibek byl teď vřelý a spontánní. „Tvoje mysl i srdce… to je něco, co opravdu nejde naprogramovat. Díky tobě jsem si uvědomil, že i já potřebuji někoho opravdového. Někoho jako jsi ty.“

Maeliana se na něj podívala pohledem, který nenechal nikoho na pochybách. Už to pro ni nebyl jen šéf, neosobní postava nesoucí přísnost jako dříve.

Byl to Theodor – Theo – člověk, kterého začínala milovat. Její Theo, jenž chápal její nadšení pro práci, kterou milovala a dělala s nasazením. Maeliana se zlehka přiblížila, jejich pohledy se setkaly a mezi nimi zavládlo ticho, které mluvilo více než slova. Theo se usmál, lehce zakrývajíc své rozrušení, a přesto v jeho očích byla upřímnost a něha. „Víš, Maeli…“ začal tiše, „myslel jsem si, že už mě nic nemůže překvapit, ale to, co děláš, co tu tvoříš… je víc než jen práce. Je to… život.“

Maeliana pocítila, jak jí srdce poskočilo. „Snažím se,“ odpověděla, přitom se její ruka instinktivně dotkla jeho předloktí. „Snažím se tvořit něco, co má smysl, něco, co dokáže lidi spojovat… nejen stroje.“

Theo ji sledoval, jeho pohled byl nyní zcela odhalený, plný úcty, obdivu a něžného očekávání. „A já… já chci být u toho s tebou. Ne jen jako šéf… ale jako člověk, který tě dokáže opravdu chápat.“

Jeho slova měla v sobě ostýchavost i hloubku. Maeliana ucítila, jak se jejich ruce jemně spojily, a jejich těla se k sobě přiblížila. Bylo to něžné, intimní, a přitom bezpečné – první skutečné propojení, kde se profesionální respekt setkal s osobním citem. „Theo…“ zašeptala, „možná jsme teď