Jeho úsměv byl plný něhy, a když ji objal, cítila teplo jeho těla a jemné chvění, které mezi nimi vzniklo. Theo se opřel dlaněmi o stůl, na kterém stále běžely vizualizace neuronových sítí. „Vidíš to, Maeli? Tohle už nejsou jen modely, to je začátek něčeho, co může změnit celé naše odvětví. Není to jen o rychlejších výpočtech – je to o tom, že stroje začínají chápat kontext, nuance, vztahy.“

Její oči se na okamžik ztratily v běžících datech, ale jen na okamžik. Pak se vrátily k němu. „A přesto,“ řekla tiše, „je tu něco, co žádný z těch algoritmů nikdy nenahradí. To, co je mezi lidmi, to, co dává smysl i těmto číslům.“

Pak se na okamžik odmlčela, aby nabrala dech, hned na to však dopověděla svou myšlenku: „To, co je asi i mezi námi… aspoň doufám.“

Theo se pousmál, ale v jeho pohledu bylo cosi vážného. „Možná proto tě tolik obdivuju. Ty v tom vidíš víc než jen čísla. Já někdy zapomínám, že i ty nejlepší projekty stojí na lidech… a jejich vášni.“

Na stole mezi nimi se odrážela světla monitorů, ale ani jeden už nevnímal grafy. Když se jejich prsty setkaly nad klávesnicí, nebyla to už jen náhoda. Profesionální dialog pokračoval – a přitom už nebyl jen o projektech. Jejich pohledy se opět setkaly – tentokrát už ne jen letmo, jakoby náhodou, ale pevně, hluboko a s tichým napětím, které naplnilo celou laboratoř. Monitory kolem stále promítaly proud dat a světla se odrážela v jejich tvářích, ale oni je už nevnímali.

Maeliana ucítila, jak se jí dech zadrhl v hrudi. V tom pohledu spatřila něco, co dosud u svého šéfa neznala – otevřenost, zranitelnost a sílu, která se nedala popsat žádnými slovy. A tehdy pochopila, že jej opravdu miluje. Polkla, než se odhodlala. Její hlas byl tichý, ale nesl v sobě všechnu odvahu, jakou v sobě