V této laboratoři ale nebylo několik pracovníků v oněch bílých kombinézách, jako na předešlých záběrech, nýbrž pouze jediná, nahá pracovnice. Každý pohyb její ruky, každý dotek na tělo tvořené dívky, každé přiložení nástroje, bylo přesné, téměř rituální, jako by každý ten dotek tvořil samotnou podstatu života. Napětí v místnosti bylo cítit – bylo tu naprosté ticho, přesto programátorka vnímala, že právě provádí něco zásadního. Dívka na stole zůstávala nehybná, a přesto – nebo právě proto – její přítomnost naplňovala prostor zvláštním očekáváním. Otočil se a popošel zpět k malé brance.

Lehce se dotkl senzoru u malé branky s nápisem Ohlášení návštěvy. „Přejete si?“ ozval se laskavý hlas z reproduktoru. „Rád bych se zeptal na možnost mít od vás pomocnici,“ odpověděl tiše, s nádechem ostychu. „Ano, můžete vstoupit. Jistě se vás ujme někdo, kdo vám na vaše dotazy odpoví,“ uklidňoval hlas. Vzápětí se branka tiše otevřela.

Jakmile prošel brankou a vstoupil na pozemek firmy, přistoupila k němu dívka – jedna z těch, které firma vytvářela, typická svým elegantním pohybem, jemným výrazem a precizní harmonii gest. Její tvář i postava působily dokonale upraveně, přesto ne uměle, spíše jako by byla stvořena k tomu, aby byla uklidňující a přívětivá. Ohromilo jej, že její tělo bylo zcela nahé. „Dovolte, povedu vás,“ ozvala se tiše, ale jasně, s jemným tónem, který působil téměř uklidňujícím a přívětivým dojmem. Zřela, že je to starší muž, a tak nabídla oporu při chůzi – lehce mu položila ruku na loket a mírně ho vedla.

Jeho krok se sice zpomalil, ale pocítil jistou pohodlnou oporu, která mu usnadnila pohyb. Vedla ho klidnou cestou mezi skleněnými pavilony, přičemž každý její pohyb vyzařoval ohleduplnost a soucit