prostor pro slova. „Theo… když budeme mít vlastní oddělení výroby…“ vydechla, když jeho rty klouzaly po jejím krku, „…můžeme část produkce směřovat pro nemocnice, domovy, chudé lidi…“

Jeho pohyby zesílily, přesto našel sílu odpovědět přerývaným hlasem: „Ano… a ty vznášedla, o kterých jsi mluvila… to může být další… revoluce. Mae, s tebou dokážeme všechno.“

„Chci, aby naše dívky nebyly jen výrobky,“ zašeptala, když ucítila jeho dotek na své kůži. „Chci, aby dávaly lidem šanci na blízkost… na to, co právě prožíváme.“

Theo se usmál a políbil ji do dlaně, kterou mu položila na tvář. „A my jim to ukážeme,“ zašeptal hrubším, zadrhávajícím se hlasem.

Její tělo se napjalo, vlny slasti ji nesly, ale zároveň ho držela za ramena a nespouštěla z něj oči. „Chci, abys věděl…“ zašeptala, „že tě miluji nejen jako muže, ale i jako tvůrce. Tvůj sen se stane i mým snem.“

„A ty jsi mým,“ vydechl Theo, když se v ní pohyboval s láskou i vášní. „Tvoje práce, tvoje odvaha, tvoje duše… a tvoje tělo… všechno to chci, všechno to potřebuji.“

Pohyboval se v ní nejprve pomalu, jako by chtěl vnímat každý okamžik, a ona mu přirážela vstříc v rytmu, který se zrychloval s každým nádechem. Její nehty se zaryly do jeho zad, hlavu zaklonila a mezi steny šeptala slova, která byla stejně tak vyznáním lásky jako touhy. „Naše… projekty…“ lapala po dechu, když její tělo reagovalo na každý jeho příraz, „…nejsou nic… proti… tomu, co… cítím teď.“

Přiráželi a jejich rozhovor se stal přísahou – že jejich sex nebude jen o noci a touze, ale o dnech plných tvorby, pomoci druhým a společném růstu.

V každém doteku se skrývalo víc než touha: byla v něm budoucnost, kterou si právě vysnili. Jejich pohyby zrychlovaly, těla se lepila jedno na druhé, pot a teplo se mísily. Vlny rozkoše je obalovaly a oba cítili, jak