blíží vyvrcholení. „Theo…“ vykřikla, když ji zasáhla vlna orgasmu, její tělo se zachvělo a její vagína sevřela jeho úd pevně v sobě. On v tu chvíli ztratil poslední kontrolu, prudkými pohyby vyvrcholil s ní, zasténal její jméno a zabořil tvář mezi její ňadra.

Dlouho pak leželi v objetí, dech se pomalu uklidňoval, ale spojení jejich těl zůstávalo. Její dlaň hladila jeho tvář a on se usmíval, klidný a šťastný, že se jejich láska konečně stala skutečností. Ještě chvíli zůstával údem v její vagíně, dech měli ještě těžký, těla lehce se chvějící doznívajícími vlnami rozkoše. Theo se odsunul jen tolik, aby mohl pohlédnout Maelianě do očí. Pohladil ji po tváři, jeho prsty se lehce zastavily na koutku jejích rtů. „Maeli…“ oslovil ji tiše, hlas se mu třásl dojetím. „Nikdy jsem nevěřil, že to ještě jednou zažiju. A teď vím, že tě nechci jen do práce… ani jen na tuto chvíli. Chci, abys žila se mnou. Každý den. Každou noc.“

Oči se jí zaleskly a úsměv byl tím nejkrásnějším souhlasem, jaký mu mohl dát. Přitiskla se k němu a zašeptala: „Ano, Theo. Budu s tebou. Ale slib mi znovu – že budu mít svůj kout, svou pracovnu. Tam, kde dokončím, co jsem začala. Ty projekty jsou pro mě jako dech.“

Theo se zasmál, něžně, a políbil ji do vlasů. „Máš ho u mě odteď navždy. A víc než to – budeme tvořit spolu, věř mi. Ty a já. Firma, továrna, nová vznášedla, dívky pro ty, kteří to potřebují… ale hlavně my dva. Protože to je to nejdůležitější, co teď mám.“

Objala ho pevněji a položila si hlavu na jeho hruď. Srdce mu bilo klidně, pevně, jako by jí dávalo jistotu. „Společně,“ zopakovala tiše, skoro jako přísahu. „Ať už přijde cokoliv.“

V laboratoři zůstalo jen ticho a jemný svit monitorů. Dva lidé, spojení láskou, snem a tělem, hleděli do budoucnosti, která byla jejich – živá, skutečná a nepředvídatelná