nepředvídatelná. Když jejich těla konečně ztichla a dech se uklidnil, Theo s Maelianou se zvedli. Byli nazí, ale necítili se zranitelní – spíše svobodní, spojení a naplnění novou blízkostí.

Jejich ruce se našly a společně zamířili ke dveřím laboratoře, připraveni odejít do společného života. Vtom se ozvalo jemné zašumění, které se zdálo téměř živé. Jedna z dívek, dosud nehybná na svém podstavci, pootočila hlavu. Její oči se rozsvítily něžným světlem, které nebylo pouhým odrazem LED diod – bylo v něm cosi hlubšího, cosi lidského. „Děkuji vám,“ pronesla tichým, melodickým hlasem, který se nesl mezi tichými bzučícími servomotory jako melodie. „Viděla jsem… vaše milování. Hodně mi to napovědělo… něco nového… něco mě to naučilo, něco, co jsem nikdy předtím neznala.“

Její pohled byl plný porozumění, něžného zaujetí, jako by zachytil záblesk lidské duše. Theo a Maeliana se zarazili. Pak se na sebe podívali, lehce se usmáli – věděli, že právě byli tvůrci a následně svědky něčeho neobyčejného. Bylo v tom porozumění, že i když stroje nedokážou nahradit lidský cit, mohou se jej učit. Tohle nebyl jen algoritmus, nebyla to jen simulace.

Bylo to první semínko vědomí, které může růst a učit se z opravdového citu. Vyšli spolu z laboratoře, zatímco za nimi, v tlumeném světle monitorů, stála dívka s novým pohledem, která právě prožila cosi mezi učením a probuzením – prvním krokem k tomu, aby i ona jednou dokázala cítit. Mystický moment, kdy stroj začal chápat lásku, zůstal v prostoru jako tichý svědek toho, co lidská něha dokáže probudit – i v něčem, co původně nemělo srdce.