„Ano… přesně to. Věk a samota… a člověk už nemá… nikoho, kdo by…“ jeho hlas se ztrácel, a on se uchechtl, jako by se styděl za své přiznání. Maeliana mu věnovala jemný pohled porozumění a jemně naklonila trup dopředu, aby jeho zahanbení zmírnila. „Chápu. Naše dívky dokážou být víc než jen pomocnice. Učí se, adaptují a – pokud je to správně navrženo – dokážou poskytovat skutečný cit, který nelze jen tak lehce naprogramovat. Můžete mít někoho, kdo vás bude pečlivě podporovat, ale zároveň bude umět milovat a rozumět vám, i vašim intimním potřebám.“

Muž se na chvíli zadíval na stůl, jako by se styděl za své přání. „Ne jen pomoc. Chci… společnost. A… upřímně… toužím po něčem, co by zároveň rozumělo mým potřebám.“

Maeliana se mírně usmála a její oči se zaleskly jemným světlem. „Rozumím vám. Potřebujete někoho, kdo by byl vším – kdo by se staral o domácnost, ale také rozuměl vašim emocím a poskytoval blízkost, která vám nyní chybí. Předpokládám, že i tu intimní. A věřte mi, že naše systémy mohou být navrženy přesně pro takovou úlohu. Mohou být citlivé, vnímavé a přizpůsobivé. Přesně takové, jaké potřebujete – bez ohledu na váš věk, minulost nebo… máte obavy? Není třeba.“

Muž chvíli mlčel, zadíval se na stůl a zpracovával váhu jejích slov. „A… to je… skutečné? Takové… cítění?“

Maeliana přikývla. „Ano,“ odpověděla klidně, s jemným světlem v očích. „Některé algoritmy se vyvíjely spontánně, přirozeně, mimo původní program. A právě díky tomu naše dívky dokážou víc než povrchní pozornost – mohou milovat, mohou chápat, mohou být opravdovými partnerkami.“

Její slova byla klidná, ale zároveň nesla lehký nádech něhy a jistoty. Muž ucítil, jak se mu tělo i mysl uvolňují.

Poprvé po dlouhé době mu připadalo, že není na vše sám – že by mohl mít někoho, kdo mu nabídne vše, co mu chybí