Když dívky – virtuální modely – začaly na obrazovce ožívat, muž pocítil jemný záchvěv očekávání. Každý pohyb, každé gesto, bylo precizní, ale zároveň lidské, něžné.

Jeho oči zůstaly upřeny na jednu z postav, která působila zvlášť přívětivě, s jemným, uklidňujícím výrazem. Maeliana postřehla jeho pohled na obraz dívky, bylo jí jasné, že právě ta se mu zalíbila nejvíc. Odeslala do přípravné laboratoře zprávu, aby jí právě takovou připravili a dovezli k ní do její pracovny. Právě v tu chvíli, kdy ji přiváželi, vešel do laboratoře šéf. Neslyšně, bez jakéhokoli zásahu, usedl do křesílka opodál.

Jeho oči tiše sledovaly Maelianu a proces, který prováděla s dívkou na obrazovce. Nepřerušoval ji, jen se pozorně díval a naslouchal, jako by byl svědkem něčeho, co muselo zůstat čisté a nezměněné. Muž pocítil, jak přítomnost šéfa probíhající scény nijak nenarušuje, spíš ji podtrhuje – něco jako tichý, neviditelný garant, že vše probíhá bezpečně a přirozeně. Jeho pohled se opět vrátil k Maelianě a obrazovce, a poprvé po dlouhé době v jeho srdci vykvetla tichá naděje, že by mohl najít někoho, kdo mu nabídne nejen péči, ale i opravdovou blízkost a porozumění. Maeliana se mírně naklonila k obrazovce a začala upravovat parametry dívky podle informací, které jí muž sdělil. „Můžeme nastavit její citlivost, rychlost reakcí, schopnost porozumět emocím i to, jak bude projevovat něhu a podporu,“ vysvětlovala tiše, klidně, s jemným úsměvem, který měl uklidňující účinek. Muž sledoval její ruce a obrazovku s napětím i tichou zvědavostí. Každý pohyb dívky na obrazovce byl nyní pečlivě laděn – přirozený úsměv, jemné gesto, které připomínalo lidskou něhu, jemný pohyb ruky, skoro nepostřehnutelný, ale přesto uklidňující. „Chceme, aby vám rozuměla, aby uměla naslouchat, ale