Dava

Když zívla, zaleskly se její tesáky v záři slunce.

Ležela klidně na boku a kojila svá tři mláďata, hlavu opřenou o stehna svého dvounohého přítele, sedícího u ní na trávě.

Její světlehnědou srstí se probíral prsty, přitom ji hladil na šíji.

Klidně hleděl do plamínků ohně, či chvílemi zasněně do nekonečna. Nechal své myšlenky volně plynout a zase utíkat ... nevnímal okolní svět, jen její srst cítil pod dlaní.

Nevšiml si tedy ani toho, že na nedaleké cestě mezi poli se pohybují lidé. Nebyli součástí jeho světa, jenž měl uvnitř v sobě.

A oni zas by nic netušili o něm a jeho přítelkyni, nebýt toho, že si hlasitě zívla. Byli zděšeni ... zvuk byl tak hlasitý, jak dokáže vydat jen královna zvířat.

Copak už někdy někdo z lidí viděl, že by v trávě polehávali společně člověk a lvice s lvíčaty?

Ne, to snad ani nemůže být pravda ...

Vlk a jed ...

S vyceněnými tesáky hrčel z hlouby hrdla ... ten vysoký tvor na dvou nohách před ním byl něco, co viděl poprve v životě.

Nejraděj by po něm hned skočil, ale bránilo mu v tom něco, co se kmitalo v černém dolíku v závěji vedle toho tvora a vydávalo teplo ... čím blíž přistoupil, tím víc to teplo cítil. Bylo to teplo tak silné, že sníh okolo toho tál.

Když ten dvounohý tvor viděl, že nejde blíž, tak se v klidu nějak divně zmenšil, jeho nohy se skrčili a tělo se dotklo kožešiny ležící vedle toho, co vydávalo teplo.

Pomalu se přiblížil ... pak ucítil vůni masa, ale ne takovou, na jakou byl zvyklý. Ten tvor najednou z toho, co hřálo, vytáhl nějakou dlouhou větev a na ní uviděl to, co vydávalo tu příjemnou vůni. On z větve oddělil kus toho teplého masa a hodil jej před jeho nozdry na zem.

Očichal maso... vonělo příjemně a když je opatrně okusil, zjistil, že velice dobře chutná, přestal vrčet a místo