Uběhla dlouhá chvíle, kdy na dálku stále větřil pach toho podivného tvora, ale když si byl jist, že mu od něj nic nehrozí, lehl si opodál, ale jen tak daleko, aby mu to zářící a sálající příjemně prohřívalo jeho zkřehlé tělo.

Neodvážil se k tomu ale blíž, tušil, že by naopak mu to teplo mohlo ublížit.

Čas pokročil, setmělo se a přiblížila se noc ...

Ležel, hlavu opřenou na předních tlapách. V tu zaslechl podivný šramot a šustot. To se po sněhu pohyboval nějaký malý tvoreček, který mu téměř nestál za povšimnutí, věděl ze své staré zkušenosti, že je dokonce nebezpečný, ale nevšímal si jej. Pak si ale všiml, že ten tvoreček se blíží k tomu dvounohému, který mu před tím poskytl teplé sousto a teplo k zahřátí, uvědomil si, že zde platí to, co v jeho staré smečce, kterou kdysi míval, je třeba pomoci tomu, kdo nám pomáhá lovit. Tak přiskočil k tomu nebezpečnýmu tvorečkovi a kousl do něj. Sice hned dostal štípanec do horní dásně, ale neváhal i tak skousnout ještě víc.

***

Uběhlo několik dnů, kdy moc nevnímal, co se kolem něj děje, ale když se z toho stavu probral, tak viděl, že leží na nějakých kožešinách, před ním byla nádoba s vodou a na kusu dřeva několik soust zase toho teplého, vonícího masa. Nedaleko něj zas bylo to, co tak krásně hřálo. Jen oblohu neviděl, všude dokola byly podivně na sobě ležící kmeny. A ten dvounohý tvor seděl na něčem, co nedokázal popsat a nikdy to neviděl. Cítil, že mu chybí volný prostor, ale nebál se. Cítil teplo kolem sebe, vůni dřeva a bylo mu příjemně.

Světlo a stín

Seděl sem ve stráni a díval se v dál,

v tu oblak zakryl slunce, jak by se bál,

bál toho svitu, těch paprsků a světla,

co probouzí nás.

Tak stín pokryl krajinu i stráň,

jako když stářím ti zešedne skráň,

však neskryje slunce ti