slunce co září v nás.

Sedím dál ve stráni aniž bych se bál,

mrak neskryje tvou touhu pustit se v dál,

na cestu za světlem jež sílu ti dá,

za světlem skrytým hluboko v nás.

Člověk a zvíře ... intermezzo ...

Jestliže člověk a zvíře vzájemně se vcítí do niter, pak v jedno splynou.

Tělesně sice dva tvorové, duší ale jen jeden celek sou.

Jak jinak si vysvětlit jejich naprostou harmonii, jejich společné jednání a chování k jejich okolí?

Mnohdy se mě lidi ptají, jak je možné, že se nebojím ani šelem, že nemám strach vejít do výběhu k lvici, která k sobě během nemoci svých mláďat nepustí ani vlastního ošetřovatele, o zvěrolékaři ani nemluvě a mě dovolí jí i jim dát třeba i lék, který od předešle jmenovaných nepřijala?

Jak ale odpovědět jim na tuto otázku. Jak jim, kteří sou nevědoucí a nechápající, vysvětlit, že jsme k sobě vzájemně promluvili (já a ta lvice) duší? Jak říct těm, co nevěří, že zvíře může promluvit ke mě, o čem jsme si povídali?

Jen by mě považovali za blázna ... oni, nevědoucí.

Naše oči se do sebe zahleděli a já v tu chvíli věděl všechno, jen sem to do lidské řeči nedokázal přetlumočit, nedalo se. Popiš neznalému vánek ... sytému hlad, zvlaženému žízeň, hřejícímu se v slunci chlad ... nemožno.

Tak se nedá popsat cítění lvice tomu, kdo neumí číst v jejích očích.

Tak se nedá statkáři popsat stesk jeho koně po volné stepi.

Tak se nedá popsat tomu, kdo jen cvičí psy, stesk jejich po životě jejich vlčích předků ve smečce v divoké širé volné savaně.

Tak se nedá popsat ani touha dnešních trempů v Čechách po životě Cowboyů na Divokém západě (jak mnozí romanticky touží).

Tak se nedá popsat malířův sen po dokončení díla, jenž jej snad jednou proslaví.

Tak se nedá popsat sen stavitele o stavbě, která jej nesmazatelně zapíše do dějin architektury