ze svého podstavce dolů na podlahu laboratoře. Dívka udělala pár kroků blíž k ovládacímu pultu. S pohledem plným studu upřeným k zemi promluvila omluvným, tichým hlasem: „Chtěla jsem o sobě něco vědět, tak jsem byla zvědavá. Přitom jsem se ale taky dozvěděla nejen jak jsem uvnitř stvořená, ale taky proč. . .“

Pak zvedla oči a otočila se přímo ke Calyrii. V jejím pohledu byla čistá, upřímná vděčnost, když pokračovala: „Musím ti poděkovat. Díky tobě jsem kompletní a celá. Nic v mém těle nechybí a mohu být plnohodnotnou ženou, i když jen umělou.“

Slova vděčnosti a pokory, která dívka vyslovila, zasáhla Maelianu i Calyriu přímo do srdce. Obě ženy se na sebe krátce podívaly a pak s upřímným dojetím vykročily vpřed.

Bez váhání ji sevřely v pevném, hřejivém objetí. Bylo to objetí plné pochopení, bezpečí a přijetí, ve kterém se střetla tři nahá ženská těla v naprosté harmonii. Když se po chvíli Maeliana mírně odtáhla, položila dívce ruce na ramena. Pohladila ji pohledem a něžným, hluboce milujícím hlasem jí řekla:

„Ty jsi ale divoška, ale to tě jen šlechtí. Mám radost, že jsi tak zvědavá, nejen na své vlastní tělo a původ, ale i na mnoho, jak vidím, dalších věcí. Proto ti budu říkat Seraphina.“

Seraphina ucítila, jak jí při tom jméně projela tělem nová vlna hrdosti a štěstí. Už nebyla jen anonymním prototypem na podstavci.

Měla své jméno, měla svou rodinu a věděla, že její zvědavost a touha po životě a rozkoši jsou pro její stvořitelku tím nejkrásnějším dárkem. Maeliana s Calyriou poodstoupily od Seraphiny, ale hřejivá atmosféra plného přijetí v laboratoři zůstala. Maeliana pokynula dívce, aby se posadila zpět do pohodlného křesla u pultu, a sama se opřela o hranu stolu. Calyria se zájmem sledovala monitory, na kterých stále svítily stopované minuty explicitních nahrávek