V tom však do debaty rázně, ale s úsměvem vstoupila Calyria. „Maeliano, Seraphino, nerada vás přerušuji,“ řekla Calyria a poklepala na digitální zápisník, „ale musíme se vrátit k realitě. Je potřeba dělat i jinou práci v laboratoři a podnik už začíná žít svým denním režimem.“

Maeliana se podívala na zvlhlý klín Seraphiny, pak na její dychtivé oči a jemně ji pohladila po vlhkých pyscích. „Calyria má pravdu. Teorie bylo pro tuhle chvíli dost a tvé tělo už ví vše, co potřebuje,“ řekla Maeliana Seraphině s láskou. „Můžeš zatím jít ven, Seraphino. Jdi kamkoliv, kam budeš chtít. Porozhlédni se po našem okolním světě, projdi se ulicemi a seznam se s ním na vlastní kůži.“

Seraphina s bušícím srdcem vstala z křesla. Naposledy pohlédla na obě ženy, pak se otočila a pevným krokem vyšla z laboratoře.

Prošla chodbami podniku a najednou stanula venku, přímo v ulicích Alkieronu, zalitých ranním sluncem. . . Ranní slunce této planety hřálo Seraphinu do nahé kůže, když udělala své první kroky po městském chodníku. Vzduch voněl čistotou a novým dnem.

Kolem ní proudili lidé – biologičtí muži a ženy spěchající do práce, i jiné umělé bytosti plnící své denní úkoly. Seraphina kráčela naprosto přirozeně, s hlavou vztyčenou. Všechny ty gigabajty dat, které v noci nasála z internetové sítě, v její mysli fungovaly bez jediné chyby. Věděla, jak se zdravit, jak se vyhýbat jdoucím lidem a jak funguje městský ruch. Když se s několika lidmi na chvíli zastavila a prohodila pár slov o krásném ranním počasí, nikdo z nich ani na vteřinu nepojal podezření, že tato nádherná dívka je venku v ulicích teprve poprvé v životě.

Působila dojmem, jako by v tomto městě žila odjakživa. Její zvědavé oči ale nepřestávaly