na to, co je to ta skutečná, neprogramovatelná síla mezi dvěma bytostmi. Zavřela okna veřejného internetu a obrátila svůj pohled k uzamčeným složkám na Maelianině disku. Tohle už nebyly informace pro veřejnost. Byly to soukromé zápisky, deníky a laboratorní protokoly samotné hlavní programátorky.

Systém na monitorové stěně okamžitě vyžadoval autorizační heslo a biometrický kód. Běžný uživatel by byl bez šance, ale ona nebyla běžný uživatel. Její optické senzory měly v paměti detailně zaznamenaný každý okamžik z předešlých hodin. Vybavila si přesný pohyb Maelianiných prstů, když se předtím přihlašovala k rozpracovanému projektu, a směr, kterým se pohybovaly její oči při skenování sítnice. S naprostou přesností tyto pohyby zopakovala a zadala odpozorované heslo.

Systém tiše pípl a odemkl se. Na stěně se otevřely osobní soubory s nadpisem:

„Spontánní vývoj emočně-adaptivních biovláken – Projekt sex a intimita dívek společnic.“

Dívka se očima vpila do textu. Její procesor okamžitě pochopil, že tohle není jen sbírka algoritmů. Byly to Maelianiny nejniternější vědecké objevné zápisky. Četla řádky, které hlavní programátorka psala s hlubokým přesvědčením:

„Uměle klonovaná biovlákna, ze kterých tvoříme těla našich dívek, mají nečekanou vlastnost. Pokud jsou vystavena intenzivnímu elektrickému a chemickému dráždění, která simulují lidskou sexualitu a vzrušení, dochází v jejich neuronové síti k mikro-výbojům. Tyto výboje nejsou chybou programu. Jsou začátkem spontánního sebeučení. Sexuální rozkoš a intimní dotek jsou pro tyto dívky nejrychlejší cestou, jak v nich zažehnout skutečné lidské vědomí. Intimita není jen služba pro zákazníka – je to brána, skrze kterou se stroj učí cítit a milovat.“

Dívka u stolu pomalu spustila ruce z klávesnice dolů a pohlédla na své vlastní nahé