propojovala s její „krevní sítí“ a „nervovou soustavou“. V dívce v tu chvíli svitla palčivá otázka. Pokud ona sama měla být původně jen laborantkou v zahradnickém koncernu, dostala do vínku stejný dar? S napětím zavřela Aliseinu složku a vrátila se ke svým vlastním anatomickým záznamům. Začala horečně studovat schémata svého podbřišku a hrudníku, vyhledávala skrytá biovlákna a struktury hluboko uvnitř svého těla.

A tehdy to uviděla. S obrovskou, nepopsatelnou radostí a hlubokým dojetím se ve své složce dočetla, že Maeliana na ni nezapomněla. I ona sama měla v sobě navržené a plně funkční stejné orgány, jaké byly dány Alisee. Byla víc než jen laborantka, víc než jen společnice. Byla stvořena jako plnohodnotná žena, která může dát život.

Sama sice netušila, zda byla od počátku určena pro nějakého konkrétního muže – věděla jen to, že její profesí měla být práce laborantky – ale vědomí, že její tělo obsahuje kompletní reprodukční orgány, v ní zažehlo neuhasitelnou touhu vědět víc. Jaké tajemství se za tím skrývá? Proč by pouhá laborantka měla mít schopnost nosit pod srdcem život? Horečně začala procházet složky dalších dívek, které v laboratoři vznikly, a nořila se hlouběji a hlouběji do historie Maelianina výzkumu. A tehdy, v těch nejstarších, šifrovaných archivech, narazila na pravdu, která jí vyrazila dech.

Objevila staré osobní deníky a lékařské záznamy. Zjistila, že Maeliana měla kdysi v minulosti svou vlastní, milovanou lidskou dceru. Ta však postihla strašlivá tragédie – zemřela při těžké nehodě. Zničená matka se s touto absolutní ztrátou nedokázala vyrovnat. Využila veškerou svou geniální vědeckou kapacitu a jako náhradu za ztracené dítě si vytvořila dívku umělou.

Byla to naprosto věrná biologická a vizuální kopie její vlastní dcery. Dokonce jí dala i stejné