od pasu až dolů k zemi, kde splynul s její vlečkou z černých vlasů. Bylo to provokativní divadlo, ve kterém látka zdůrazňovala to, co měla zakrývat, ale vlastně nic svou průhledností stejnak nezakrývala.

Po odchodu tohoto pohádkového prosvítajícího zjevení přicházela jedna modelka za druhou. Přehlídka se proměnila v nekonečný proud stejného průhledného materiálu, který se lišil jen v drobných detailech střihů. Natálie se konečně vzpamatovala ze šoku. Její prsty začaly po displeji tabletu kmitat neuvěřitelnou rychlostí – snažila se dohnat popis předešlého modelu a vše, co o něm nestihla zapsat, zatímco byla v němém úžasu, a zároveň musela stíhat popisovat i ty modely, které právě teď procházely před námi. Tempo jejího psaní bylo šílené.

Pak ale přišla změna. Hudba se náhle zpomalila a ztlumila do táhlých a hlubokých tónů, světla v sále se rozzářila a přehlídka se na chvíli zastavila. Nastala krátká přestávka, během které měli diváci možnost občerstvení. Natálie se na mě prudce otočila. „Promiň,“ vyhrkla tiše, rychle tablet zasunula do pouzdra a než jsem stačil cokoliv říct, už se prodírala davem směrem k zákulisí za návrhářkou, která tohle všechno odvážné dílo stvořila.

Nezaváhal jsem – zvědavost fotoreportéra mě přinutila k tomu, že jsem ji nechtěl nechat běžet samotnou. A hlavně mě nejvíc zajímalo, co se vlastně skutečně odehrává v zákulisí za oponou. Bleskově jsem sbalil svůj příruční fotoaparát, popadl brašnu a vyrazil za ní. Jakmile jsme vstoupili za oponu, obklopil nás svět, který divák v sále nikdy nespatří. V zákulisí vládl organizovaný chaos.

Modelky, které se právě vrátily z mola, si s profesionální rutinou shazovaly bílé šaty a usedaly do křesel před nasvícená zrcadla. Bylo fascinující sledovat tu proměnu – seděly tam úplně nahé, zatímco se kolem nich