nechaly vyfotografovat. Brát si je před objektiv byla pro ně přirozená součást práce. Uprostřed toho všeho shonu mě však jedna z modelek upoutala víc než ostatní. Seděla v křesle jako tajuplná socha.

Obličej měla skrytý pod silnou vrstvou pleťové masky, takže její skutečné rysy zůstávaly skryty, a vlasy měla pevně obalené v turbanu z ručníku, zřejmě po čerstvém umytí nebo při proceduře barvení. Bylo na ní něco fascinujícího, co jsem si uvědomil až po chvíli, když jsem ji pozoroval objektivem. Její kůže měla sytý, tmavě hnědý odstín, jako by se právě vrátila z dovolené u moře. A nebylo to ledajaké opálení – bylo naprosto celistvé. Nikde ani náznak světlých míst od podprsenky nebo plavek, což svědčilo o tom, že se opalovala zásadně nahá.

Celé její tělo mělo tenhle jednotný bronzový tón, který vypadal v ostrém světle zákulisí až neskutečně. Navíc mě zarazila její dokonalá hladkost. Byla naprosto oholená, bez jediného chloupku, jako vytesaná z jednoho kusu tmavého mramoru. Když jsem ji tak pozoroval, jak nehybně sedí, uvědomil jsem si, že mi tenhle odstín pleti něco připomíná. Působil tak povědomě, jako bych tu barvu už někdy v minulosti viděl, ale v tu chvíli mi to unikalo.

Byla to otázka, která mi začala vrtat hlavou, zatímco jsem instinktivně tiskl spoušť a snažil se tenhle podmanivý zjev zachytit v celé jeho kráse. Ozval se hluboký tón gongu, který se rozléhal sálem jako v divadle a neúprosně svolával diváky zpět k molu. Ten zvuk mě okamžitě vytrhl z práce v zákulisí; bleskově jsem sbalil techniku a prodral se ven, abych se vrátil na své místo u mola. Druhá část přehlídky probíhala v podobném duchu jako ta první, ale tentokrát už jsem tušil, že se blíží závěr. Všichni jsme očekávali klasické závěrečné defilé, kdy se na molo vrátí všechny modelky, aby se naposledy