Jenže místo toho světla v sále zhasla. Zůstal jen zatažený závěs, po jehož stranách prosvítalo namodralé světlo, které zvýrazňovalo obrys průchodu na molo. Byla to sice známka, že se ještě něco bude dít, ale nikdo netušil co. Pak se náhle ozval jiný, pronikavější tón hudby. Světla zaměřená přímo na průchod se rozzářila, závěs se rozevřel a na molo vstoupila postava, která mi vyrazila dech.

Zprvu to vypadalo jako ta tmavá modelka z první části – měla stejně dlouhé, černé vlasy splývající až na zem. Ale šaty nebyly pastelové. Byly to ony – ty šíleně odvážné, průhledné šaty s úzkými proužky, o kterých Natálka před chvílí řekla, že by je chtěla mít. Instinktivně jsem zaostřil, ale jakmile jsem zachytil její obličej, zatajil jsem dech a ztuhl úžasem. Byla to Natálka, moje milovaná Natálka.

Kráčela po mole v tom nejodvážnějším modelu celé přehlídky s takovou jistotou, až se mi srdce zastavilo. V tu chvíli pro mě reportáž pro redakci přestala existovat; pro mě to byla náhle možnost soukromého focení mojí milované. Můj objektiv zachycoval každý detail jejího těla – její hnědou, svítivou pleť, nádherně vyklenutá prsa s tmavými dvorci a vztyčenými bradavkami, prosvítající klín a celkový tvar jejího těla, které rámovaly černé vlasy vlnící se po ramenou a zádech. Byl jsem úplně mimo sebe. Věděl jsem, co se děje, ale nebyl jsem schopen žádné jiné reakce, než fotit, fotit a znovu fotit.

Byla to ta nejúžasnější bytost, moje milovaná Natálka. Natálka došla na okraj mola přímo ke mně. Její pohyb nebyl chůzí, byl to tanec – jemný, rytmický a naprosto ladný, jako by se pohybovala v souladu s hudbou, která tiše pulzovala v pozadí. Věděla, že se na ni dívám přes hledáček, a přesně s tím pracovala. Občas se zatočila, zastavila, a když