papírovou tašku se šaty jsme nechali na jejím stole. Ráno, hned po příchodu do kanceláře, nás čekalo překvapení. Taška sice stála na svém místě, ale byla prázdná. Když jsem se rozhlédl po místnosti, okamžitě jsem si všiml, že šaty visí na ramínku přímo na klice okna. „Prosím tě, neblázni,“ řekl jsem s úsměvem, když Natálka překvapeně vyhrkla, že se jí šaty ztratily. „Asi tu byla zvědavá uklízečka, uviděla je, a protože poznala, že je to unikát, postarala se o ně, aby se nepoškodily.“ Zasmáli jsme se tomu, byla to milá a v podstatě profesionální péče, i když trochu nečekaná. V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vtrhl šéfredaktor. Zastavil se uprostřed místnosti, oči mu přejížděly z Natálky na ty šaty visící na okně. „Co to tu blábolíte? To jsem tam pověsil já.“ Hučel znuděně.

Pak se ale jeho hlas změnil. „To vám někdo půjčil na focení?“ vyhrkl užasle. Natálka se jen usmála: „Ne, šéfe. Ty jsou moje. Dostala jsem je darem přímo od návrhářky.“ Šéf vypadal zmateně, ale neměl čas to řešit, potřeboval materiál. „A co ta reportáž? Ukažte mi to!“

Bez přemýšlení jsem mu vrazil do ruky disk, aniž by mi došlo, že jsou na něm všechna data – včetně těch soukromých fotek z konce přehlídky a Natálka zase disk s texty. Šéf se otočil a bez jediného slova zmizel, ani za sebou nezavřel.

V tu chvíli jsem si všiml, že na chodbě postávají kolegové a kolegyně. Jen na nás zvědavě nakoukli, vyslechli si tu krátkou výměnu názorů a pak raději rychle zmizeli ke své práci. Pravý rozruch ale nastal až v polední přestávce v jídelně. Šéf nás viděl vcházet a hned na nás začal pokřikovat: „Vy dva mi stále vyrážíte dech! Co jsem to viděl na těch fotkách. . . ? Natálko, doufám, že mi neutečeš k modelingu, protože jestli ano a přestaneš s námi pracovat, budeš nám tu sakra chybět!“

Celá jídelna vybuchla