mně úplně přirozeně, přímo před očima šéfredaktora. Ten se nad tím jen usmál, pobaveně se uchechtl a prohodil: „No jasně. . . To jste prostě vy.“

S narážkou a humorem v očích se otočil, opustil naši kancelář a jen za sebou nechal zaklapnout dveře. Hned nato jsme začali balit věci, abychom mohli z kanceláře rovnou vypadnout. Jakmile jsme vyšli na chodbu, otočil jsem klíč v zámku a zamkl za námi dveře. V tu chvíli jsme se vzájemně objali kolem pasu, přitiskli se boky k sobě a takhle těsně spojení jsme pomalým krokem procházeli chodbou redakce směrem k hlavnímu východu.

Naše kroky nás zavedly ven na parkoviště, kde jsme nasedli do auta, nastartovali a vyrazili na cestu. Módní agentura sídlila v samotném centru města, v nádherné luxusní budově, která byla pro tento účel dokonale uzpůsobená. V přízemí se nacházely prostorné šatny a zkušebny, kde si modelky zkoušely jednotlivé kousky, a hned vedle byly dílny plné švadlen, které se skláněly nad šicími stroji. V zadní části přízemí se pak otevíral velký společenský sál s dlouhým přehlídkovým molem. Úplně nahoře, v podkroví s obrovskými střešními okny, která dovnitř propouštěla záplavu denního světla, měla svůj ateliér samotná návrhářka.

Právě tam vznikaly všechny ty odvážné malované návrhy. Jakmile jsme dorazili na místo, setkali jsme se přímo s touto návrhářkou, která byla současně i majitelkou a šéfkou celé agentury. Jako první nás pozvala k sobě do ateliéru. „Takže jste připraveni na tuhle exkluzivní reportáž?“ zeptala se, sotva jsme se posadili. „Samozřejmě, s tím stoprocentně počítejte,“ odpověděl jsem bez váhání.

Domluva byla rychlá, věcná a bez jakýchkoliv komplikací. Obě strany přesně věděly, co od spolupráce očekávají. Hned poté jsme se přesunuli dolů do velkého sálu k přehlídkovému molu, abychom si připravili veškerou