Natálie pozvedla hlavu a tiše odpověděla: „Jsou krásné, ale já bych neměla odvahu si něco takového vzít na sebe.“

„To je chyba,“ odvětila jí návrhářka. „Každá žena, která v sobě tu odvahu najde, tím získá úplně nový, lepší, svobodnější pohled na své vlastní tělo a začne si ho mnohem víc vážit. Tím se naučí je opravdu milovat.“

Čas neúprosně letěl a odpolední klid v ateliéru vystřídal večerní shon.

Když jsme s Natálií sešli dolů do velkého sálu, atmosféra byla už úplně jiná. Místo tichých prázdných zdí tu teď bylo doslova hlava na hlavě. Společenská smetánka, luxusně oblečení hosté, tlumené švitoření a vůně drahých parfémů zaplnily celý prostor kolem dlouhého přehlídkového mola. Pohlédl jsem do oken proti sobě, z nichž byl výhled do zahrady. Viděl jsem, jak se nad korunami stromů obloha mění západem slunce do podvečera.

Postavil jsem se na své určené místo na samém kraji mola, zkontroloval nastavení fotoaparátu a naposledy vyzkoušel, jak reagují blesky a silné světlomety. Všechno fungovalo na jedničku. Natálie stála těsně vedle mě, v rukou připravený tablet a s neskrývaným napětím sledovala okolní ruch. V jejích očích se mísila zvědavost s lehkým vzrušením z toho, co za chvíli přijde. Vtom začala hlavní světla v sále pomalu pohasínat.

Šum v publiku okamžitě utichl a do nastalého ticha se rozezněly první tóny podmanivé, rytmické hudby. Reflektory se rozzářily a namířily kužely ostrého bílého světla přímo na začátek mola. V zákulisí se pohnul těžký závěs a na scénu rázným, elegantním krokem vykročila první modelka. Když jsem ji uviděl v plném světle reflektorů, na zlomek sekundy jsem zatajil dech a zapomněl mačkat spoušť. Bylo štěstí, že Natálka zareagovala velice rychle