třesou ruce, když jsem se snažil tenhle neopakovatelný zjev zachytit objektivem. Abych o ten záběr kvůli svému rozrušení nepřišel, rychle jsem přepnul fotoaparát na automatiku, která v pravidelných intervalech pořizovala jeden snímek za druhým. Natálie vedle mě na moment přestala psát a jen s vytřeštěnýma očima pozorovala tu bílou vizi, která se vlnila před námi. Natálie byla z toho modelu tak fascinovaná, že jí doslova vyrazil dech. Na okamžik úplně zapomněla na svůj tablet i na všechny analytické poznámky, které si celou dobu dělala.

Jen tiše vydechla a polohlasem, téměř jako by se modlila, zašeptala: „To je tak krásné. . . Přála bych si mít takové šaty.“

Natálie byla z toho modelu tak fascinovaná, že jí doslova vyrazil dech. Na okamžik úplně zapomněla na svůj tablet i na všechny analytické poznámky. Jen tiše vydechla a polohlasem, téměř jako by to ze sebe musela rychle dostat, zašeptala: „To je tak krásné. . . Chtěla bych je mít.“

Sledoval jsem tu bílou vizi přes hledáček. Když se modelka začala na konci mola otáčet, aby se vydala zpět, šaty se v tom pohybu zachovaly neuvěřitelně svobodně. Jak se látka vlnila, ty úzké proužky na vteřinu sklouzly ke straně a díky pohybu toho předního se mně naskytl pohled na její naprosto obnažené vlnící se vlhké stydké pysky.

Bylo to víc než jen průhlednost – v tu chvíli se ukázala její úplná nahota, protože pod těmi bílými pruhy neměla samozřejmě vůbec nic. Naštěstí fotoaparát stále pracoval v režimu automatiky, protože v tom okamžiku bych nebyl schopen tak rychlý pohyb zachytit sám. Když se pak otočila zády, viděl jsem, jak je ten střih důmyslný a přitom brutálně odvážný. Celý její zadeček byl na okamžik zcela odhalený, než ho plynule zakryl ten jediný, deset centimetrů úzký proužek bílé průhledné látky zadního dílu, který se