Stál jsem ale na místě, což ji vyvedlo z míry. Chvíli na mě hleděla, jako by přemýšlela, co jsem vlastně zač.

Pak udělala váhavý první krok zpět ke mně. Nejspíš ji přemohla zvědavost. Pomalu se ke mně začala vracet.

„Tak jo, když mi řeknete kdo jste a proč se na něj vyptáváte, možná vám něco povím,“ říkala mi tiše.

Přitom se rozhlížela, jako by se bála, že ji někdo uslyší.

„Kdo jsem? Jen důchodce. Jsem prostě starý chlap, ale vidím, když je na tom někdo hůř jak já. Třeba on potřebuje nějakou pomoc, možná je nemocný, ani o tom neví a potřebuje poznat, že na to není sám,“ řekl jsem jí to, co jsem v tu chvíli cítil.

„Důchodce?“ uchechtla se: „Tak to nám stejnak nepomůžete. Já jsem byla zdravotní sestra, tak si s ním i ostatními z naší party vím rady.“

Hleděl jsem na ni a přemýšlel. Podle vzhledu byla zanedbaná, šaty i kabát byly cítit, že volají po pračce. Špína na nich byla jasně viditelná. Přemýšlel jsem, jak je možné, že bývalá zdravotní sestra může vypadat tak sešle.

Možná ani nebyla tak stará, jak se na pohled zdálo.

„Sestra?“ podotkl jsem, ale snažil jsem se, aby v mém hlase bylo něco naprosto jiného, než by si mohla myslet, že jí pohrdám. Snad pochopí, že spíše obdiv, vždyť je to povolání, které nese hloubku člověčího srdce.

„Tak to k sobě máme blízko, já byl řidič záchranky,“ vyhrkl jsem, aby konečně pochopila ten můj zájem.

„Sanyťák?“ zazněla její nedůvěřivá otázka.

Ale v jejích očích jsem postřehl potlačované slzy.

A pak jí to nedalo, chytila mě za ruku a táhla sebou. Vedla mě do parku. Došli jsme až k altánku v něm. Sedla si na lavečku, těch pár tady pod střechou byly jediné suché v celém parku.

Když si sedla a vyzvala mě, abych se posadil vedle ní, začala své smutné vyprávění.

„Pracovala jsem v nemocnici, kterou ale