zrušili. Byla vytunelovaná. Prachy na účtech zmizely. Tak mi dali padáka, neměli už ani na výplaty. Prostě jsem byla bez práce a než jsem si mohla najít jinde novou, tak jsem dostala padáka i z podnájmu, protože jsem na nájem už taky neměla. Tak jsem skončila tak, jak mě vidíš.“

„Tak to je děs,“ stačil jsem jen vydechnout.

Chvíli jsem mlčel, ale pak mi to nedalo: „Můžu se tě zeptat na něco intimnějšího?“

„Klidně se ptej, nemám zač se stydět, celý život jsem žila poctivě. I když jsem byla na dně.“

„Kolik je ti let?“

„Já vím, vypadám staře, ale jsem ještě mladá. Mohla bych pracovat, ale tak, jak mě vidíš, špinavou a strhanou, mě nikde nevezmou. Jak jednou skončí člověk na ulici, je v začarovaném kruhu ze kterého není cesta zpět, ani cesta ven.“

„A kolik ti tedy je, pokud se smím ptát?“

„Kolik bys mi hádal?“ odpověděla mi otázkou.

„Tak padesát? Nebo i víc?“

„Ne, budeš se divit, ale je mi teprve osmadvacet let,“ vyvrátila mi mé domnění.

„Co, tak mladá? Páni, vždyť máš teprv život před sebou.“

„Život? Blbost, jen živoření.“

„Ne, tak nesmíš myslet, opravdu život.“

„A to chceš udělat jak? Jsi snad kouzelný dědeček? Co za život mě dál čeká na ulici?“ řekla mi s vážnou tváří.

Uvědomil jsem si, že je ve věku, ve kterém by byla moje vnučka, kdybych nějakou měl.

Zatrnulo mi. To vědomí, které se mi v hlavě vynořilo, mnou otřáslo. Takhle mladá holka a nemá v sobě už sílu se poprat se životem. Dívka, která jinak v obličeji, když jsem se na ni zadíval pozorněji, byla krásná. Byla mladá, mohla být třeba modelkou, kdyby měla jiný osud. Uvědomoval jsem si, že nesnesu ji tak nechat, bez naděje, bez budoucnosti, bez možnosti zvednout se a jít dál.

„A co ten chlapík? Můžeš mi o něm něco povědět?“ ptal jsem se jí, aniž bych dal najevo své pohnutí a prozradil své myšlenky.

„Ten je už starý