„Přesně tak hochu,“ zněla má odpověď: „je to nešťastný člověk. Přišel při požáru hájovny o svou ženu. Ale taky o práci a střechu nad hlavou. Propadl sice i alkoholu, ale je to člověk oddaný lesům a zvěři. Myslím si, že pokud u vás v polesí najde pochopení a u lidí podporu, může se z toho vymotat a zase normálně žít.“

„Jasně, člověče. My už se tady o něj postaráme. Znáš ,Žlutý dům´. To je ta hájovna u ,Hřibového vrchu´.“

„Ano, tu znám, pamatuji si ji, i když jsem tam nebyl od dětství, to už je víc jak šedesát let.“

„Výborně, tak tam jej přidělíme. Na tý hájovně bude mít nový domov, tam mi hajnej chybí,“ říkal mi se smíchem.

„To je fajn, že jej vemeš. Ale možná s ním budou z počátku potíže. Přecejen je teď alkoholik, dnes jej v křižovatce málem přejelo auto. Spává pod mostem tady ve městě. Nebojíš se toho?“

„Ne, nebojím. A ty se o něj taky neboj, my si jej tady u nás v horách dáme do rychtiku, to se neobávej. Jsme tu tvrdí chlapi, jak nás znáš a víme, jak na takovýho chlapa. Navíc, říkáš, že u požáru přišel o ženu. Asi tuším o koho jde, není to Eda, jak jsi říkal, ale Jan z podhoří Krkonoš. Čet jsem o tom případu ve svodkách Českých polesí. Ten případ je mi znám. Však jsem si už dávno, když jsem o tom čet, říkal, kde asi ten chlap skončil. Už tehdy mi jej bylo líto a kdybych jej znal osobně, nikdy bych jej tak klesnout nenechal,“ zněl jeho hlas odhodlaně.

„Výborně, ale jak si jej vyzvedneš? Já ti jej přivézt nemohu, nemám teď auto,“

„Jak to že nemáš? Měl jsi nějakou Škodovku, co si pamatuju, když jsi byl naposled tady u nás v horách.“

„No měl, ale to už je zase dvacet let. Ta mi už úplně shnila a rozpadla