Štěkot v nich mi prozradil, že mi nevezou jen ty koně. Taky několik psů.

„Co s nimi?“ ptal jsem se: „já tam nemám kotce pro psy.“

„To nevadí, jsou zvyklí, klidní, neporvou se spolu a ty koně mají rádi. Proto jsme je vzali taky, byli by nešťastní, kdyby zůstali bez nich. Mohou být s koňmi volně ve výběhu,“ vysvětloval mi jeden z mužů, co řídili ty auta.

„Dobrá,“ odvětil jsem: „ale je těch aut pořádná řada, tak to musím zařídit jinak: „Chvíli počkejte.“

Vzal jsem mobil a vytočil číslo místního oddělení České policie. Po chvíli vysvětlování o co mi jde, se nakonec ozvalo: „Rozumím, máte pravdu, to by komplikovalo dopravu téměř v celém městě. Tak tam počkejte, jedeme vám naproti,“ a zavěsil.

Netrvalo dlouho a přijely dva policejní vozy.

Ještě poslední pokyny, jak bude přeprava probíhat a vyrazili jsme. Jedno policejní auto se zaplým majákem vpředu a druhé za celou kolonou.

Tak se v mém novém domově, jenž tak náhle ožil, změnil běh života.

Teď už to nebyla stará hospoda, kde bylo plno prázdných místností, už to nebyl dům jednoho starého muže, možná na sklonku života, ale dům plný nových lidí, dům těch, co se starali o zvířata, těch co jim i sobě vzájemně dávali lásku, pozornost, péči a cit.

Tak plynul čas v novém rytmu. Tak běžel život dál.

A možná už není co dodat.

A přesto se tu událo ještě něco víc.

Byl to večer, jako každý jiný.

Už jsem byl za ten den unavený, tak jsem hned po společné večeři se všemi, jak už tu bylo zvykem, odešel do své ložnice. Uložil jsem se k spánku. Dům dávno ztichl, všichni odešli do svých pokojů.

Pomalu jsem usínal, když se ozvalo tiché, jako by nesmělé, zaklepání na dveře.

„Ano?“ zavolal jsem.

„Mohu dál? Na chvilku?“ slyšel jsem ji.

„Jasně, stalo se něco?“ odvětil jsem.

„Ne, nestalo