, že žiju u tebe, tak se zase ptali, co jsi zač. Musela jsem jim všechno povědět, že mám u tebe nový domov, že budu mít práci a Edovi jsem vysvětlovala, že máš práci i pro něho. I tak mi nevěřil, prý ví, že se na něj zase vykašleš, jako vždycky každej. Ale neboj, já jej nakonec přesvědčím. Taky mi nevěřili, že se budu starat o koně, prý tady ve městě být nemůžou, že tu pro koně není místo na pastvu.“

„Aha. No je fakt, že jsem ti to místo ještě neukázal,“ odpověděl jsem jí suše.

„Budu se k nim muset ještě vrátit,“ říkala vážným hlasem: „Musím jim vysvětlit, co budu dělat dál.“

„Víš co děvče?“ reagoval jsem: „Půjdeme teď domů. Uděláš oběd a pak ti ukážu tu pastvinu. To proto, abys jim mohla potom vysvětlit, jak to s tou tvou prací bude.“

„Jo, to je dobrej nápad,“ řekla: „to mě zajímá.“

Vyrazili jsme zpět k bývalé hospodě.

Když jsme dorazili domů, poprosila mě, abych ty její doklady dal u mě v ložnici do šuplíku stolku, co na něm byl šicí stroj, tak jsem je tam zanesl. Pak jsem šel za ní do obýváku a pronesl: „Teď půjdem dozadu za dům,“ a zamířil k zadnímu východu. Prošli jsme kolem schodů s kumbálkem, kde před tím našla ty látky, z nichž si mohla cokoliv ušít. Vyšli jsme do dvora. Po pravé straně stála větší dřevěná bouda, to byl můj sklad.

A pak jsme vyšli do zahrady.

„Páni, ta je obrovská. To jsem ani netušila, že tady ve městě je někde taková zahrada. Na pohled je velká, jako nějaký městský park.“

„No vidíš, jenže je zarostlá plevelem, já už nemám sílu se o ni starat. Ale kdyby se aspoň odplevelila a pokosila, bude tu dost místa nejen pro dva koně,“ povzdechl jsem si.

„Hele, něco se tě zeptám,“ otočila se na mě s otázkou v očích: „vadilo by ti, kdyby ti lidi z pod mostu přišli k tobě?“

„Proč se ptáš? Ale co, prostě nevadilo. Co vymýšlíš?“ byl jsem docela zvědavý, co